Příkazy a zákazy nefungují. Ne?
„Zatímco dřív byla výchova relativně přísnější, současní rodiče jsou často až moc liberální. Jde o to, najít pro dítě střed – hranici mezi jistotou a svobodou,“ uvažuje dětská psycholožka Jarmila Klégrová z Pedagogickopsychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4. „Dítě potřebuje jistotu, že rodič ví, co a proč dělá, protože to vytváří bezpečný rámec světa, ve kterém se lze pohybovat. A patří k tomu i fakt, že za potomky věci i rozhodujeme.“ Jasně, myslíme to dobře, nechceme být za policajty, kteří jenom přikazují a zakazují – jenže když to přeženeme na druhou stranu, potomkovi jen zamotáme hlavu. „Pokud má dítě moc velkou možnost volby, nebo má dokonce rozhodovat o záležitostech, na které ještě není zralé, může ho to znejisťovat a vytvářet konflikt. Dala bych si na to pozor hlavně u úzkostných dětí, protože jejich vnitřní nejistota se tak ještě prohlubuje,“ varuje. Zvlášť tyto děti potřebují sice laskavý a empatický přístup, zároveň však pevný řád.
VIDEO: Jak dostat voskovku ze zdi?
Proč dnes necháváme dětem, a to už od předškolního, ba leckdy i batolecího věku „rozhodovací pravomoci“? Jednak proto, že my jsme tu možnost vesměs neměli (rozhodně ne v takové míře), jednak proto, že si cestu ke „správnému rodičovství“ hledáme obtížněji než předchozí generace.
„Pokud cítím potřebu,radit se o všem s dětmi, signalizuje to mou nejistotu,“ konstatuje paní doktorka a pojmenovává příčinu: „Na dnešní rodiče je kladen velký tlak, který souvisí i s ohromným množstvím informací, často protichůdných, a možných přístupů k výchově.
Z médií se to na nás jen hrne. Příklad? V Norsku a Americe se nesmí dítě plácnout, přitom my máme ze svých rodin jiné vzorce, které se samozřejmě přenášejí dál, a zároveň se naráží na to, že třeba nebyly úplně správné… Vůbec se nedivím, že si rodiče nejsou jisti – a z bezradnosti pak nechávají na dětech i rozhodnutí, na která ještě reálně nestačí.“
Kudy tedy vede rozumná hranice?
Leckdy stačí vypnout internet a zapojit selský rozum: „Pokud v zimě holčička chodí v sukýnce a balerínkách a maminka konstatuje, že dcerka ,si to prostě chtěla vzít‘, je to nejen nerozum, ale i hazardování se zdravím,“ usmívá se psycholožka. „Přitom stačí vysvětlit, že venku je zima a v zimě nosíme teplé boty.
Oblečení: Ano, dejte na výběr, ale z těch kousků oblečení, které jsou vhodné a které vyberete vy.
A platí, že rodič by měl mít hlavní slovo a výsledný,model‘ schválit.“ Oproti tomu v jídle můžete preference dítěte respektovat daleko víc; je to moudré už vzhledem k množství potravinových alergií. „Samozřejmě že by děti neměly být jen o kole a sušenkách, ovšem pokud nechtějí třeba ovoce nebo mléko, nenutila bych je, spíš bych hlídala, aby do sebe příslušné živiny dostaly jinak, třeba v podobě zeleniny nebo mléčných výrobků.
Jinak ať si jídlo sní studené nebo teplé a v množství, které jim vyhovuje. Nikdo nemá rád, když ho někdo nutí do jídla, které mu nechutná,“ říká a dodává, že odmítání určitých potravin nemusí být jen projevem rozmazlenosti: „Synovec jedl jen polévky, suchý chleba a bonbony, zato maso a omáčky do něj nikdo nedostal. A ve dvanácti letech onemocněl polyartritidou. Takže on sám od sebe,držel dietu‘ – nejedl to, co by mu nemoc zhoršovalo. Od té doby jsem maximálně opatrná.“
Kdy je dítě zralé na rozhodování?
Záleží, jak na co. V každém případě máte poměrně velký manévrovací prostor, na kterém si můžete zkoušet, co už vaše děti „dají“, a co je ještě nad jejich síly. Ano, občas to neodhadnete, ale aspoň víte, jak na tom momentálně jsou. A máte i příležitost otestovat své napojení na každé z dětí: je jasné, že některé o sobě potřebuje rozhodovat víc než jiné, někdo může být citlivý na určité oblasti, zatímco další jsou mu šumafuk… „Záleží také na vašem nastavení – jestli jste spíš rázná, nebo pasivní. Rodiče by měli zůstat autentičtí, protože když se stylizujete do nějaké role, není to ono a taky to dlouho nevydržíte,“ přidává Jarmila Klégrová další aspekt.
„Je také dobré, když mezi tátou a mámou panuje určitá rovnováha. Jeden může být přísnější na jídlo, druhý ho zase tolik neřeší, ale zase víc hlídá školní povinnosti – a ve výsledku se to srovná. Když to funguje takhle, je všechno v pořádku. Horší je, když jsou oba moc přísní, nebo naopak přehnaně liberální.“
O televizi a kroužcích rozhoduje rodič
Ani spíše liberální rodiče by však neměli rozhodovací povinnost přenášet na dítě zvlášť v záležitostech, v nichž junior nedokáže dohlédnout důsledky. Chce se malý školák dívat na televizi dlouho do večera? Vysvětlete, že to jde v pátek, ale ne v pondělí. (Řešením může být kompromis: Dítě si pohádku může užít i ve všední den, ale musí si úkoly, koupání a podobně rozvrhnout tak, aby bylo v devět v posteli.) Samo si vybere, že bude hrát na klavír, a po dvou měsících prohlásí, že ho to nebaví?
„Pokud dítě odmítá jistý kroužek, nejdřív zjistěte proč. Důvodem může být i nepříjemný učitel nebo jiná negativní zkušenost. Místo odhlášení spíš dítěti vysvětlete, že kroužek je do pololetí zaplacený, a tudíž je třeba vydržet minimálně do té doby, a mezitím zkuste přijít na kloub příčině,odporu‘,“ navrhuje. Stejně tak je alibistické neposlat dítě na školu v přírodě jen proto, že „ono tam nechce“, zvlášť pokud na žádné nebylo, takže nemůže posoudit, jestli se mu tam bude líbit, nebo ne. (I tady rodiče často ventilují vlastní obavy a úzkosti a přenášejí je na potomka.)
Naučte je se rozhodovat, naučíte je zodpovědnosti
Dítě by také mělo poznat, že možnost volby rovná se zodpovědnost.
Když si v obchodě vybere jednu hračku, znamená to zároveň, že už nemůže mít druhou, a vy byste neměla ustoupit.
Jak říká Petra Jaškówová, osobní koučka a maminka tří dětí: „Připadá mi důležité obklopovat příležitostmi, podněty, možnostmi a sledovat, co je zajímá, jak k věcem přistupují – a pomáhat jim s rozhodováním tak, aby věděly, že mají možnost volby a že tím tvoří svůj život. Snažím se dávat jim rozhodnutí (akci) a následek (reakci) do souvislosti, aby chápaly, že to k sobě patří, a učily se postupně přijímat zodpovědnost. V tomto období jejich života mi jde spíš o to, aby se naučily, jak se rozhodovat, než o to, o čem rozhodují. Situace na frontě se totiž mění každým okamžikem a je stejně důležité se umět rozhodnout bleskově i dobře zvažovat.“
Děti musí mít své pravomoci, nejsou pak tolik frustrované
Proč je důležité, aby děti měly určité „rozhodovací pravomoci“, samozřejmě adekvátní věku? Protože… pak nejsou frustrované, že za ně „pořád“ rozhoduje někdo jiný, a vědí, že jejich vůle a názor jsou také důležité; učí se tím odhadovat následky: když teď odmítnu svačinu, protože si chci hrát, nemůžu se divit, že budu mít před obědem hlad jak vlčice; učí se tím zodpovědnosti a důslednosti: ano, můžu si vybrat (třeba zda jít do zoo, nebo do kina), ale rozhodnutí pak už trvá a platí.
Lekce jménem kapesné
Jak dalece mají děti rozhodovat o svých financích? A mají vůbec mít kapesné? „Možnost něco si sám koupit je pro děti strašně lákavá, ale je to i velká zodpovědnost – musí si spočítat, kolik peněz mají a kolik můžou utratit. Proto obecně doporučujeme, aby děti kapesné měly a aby s ním mohly do určité míry samy zacházet,“ říká dětská psycholožka Jarmila Klégrová a doporučuje nechat v tom dětem víceméně svobodu. Správný čas podle ní nastává zhruba ve druhé třídě. „To už děti celkem umějí počítat, takže by neměl být problém něco si za deset dvacet korun koupit. I tohle je příprava,do života‘.“
ROZVOD? TOHLE ROZHODNĚTE VY!
Nejen nefér, ale vysloveně nezodpovědné je nechat („za nás“) dítě rozhodovat o dospěláckých věcech, zvlášť o těch s dalekosáhlými důsledky. „Proto se děti nemají brát k rozvodovým řízením a nemá se po nich chtít, aby určily, ke kterému rodiči půjdou,“ zdůrazňuje doktorka Klégrová. „Tyhle záležitosti si musí rozhodnout rodiče – zatahovat do toho potomky je ostudné. Samozřejmě že se můžou vyjádřit, ale nemůžou přece říct – já mám radši maminku nebo tatínka.“
Jestli po dítěti chcete, aby rozhodlo i dospělácké záležitosti, riskujete, že vůči vám bude cítit nezdravou nadřazenost. „Maminka pak nefunguje jako matka, ale staví se do role kamarádky, která se s dítětem radí – a tak to nemá být. Maminka má být maminka a kamarádka má být kamarádka,“ uzavírá dětská psycholožka.