Chválit, chválit, chválit

Věří, nebo nevěří si vaše dítě? Je dostatečně sebevědomé, nebo by v tomto ohledu potřebovalo trochu postrčit? Tyto otázky si bere na mušku právě vycházející kniha Jak vychovat sebevědomé dítě.

Chválíte dostatečně svoje děti? Zvláště v době vysvědčení bychom se nad tím měli zamyslet. Své dítě přece známe nejlépe, víme, co zvládne, zda se snažilo, nebo ne. Pokud se snažilo, neměli bychom ho nijak kárat, i když výsledek jeho úsilí neodpovídá. Dítě ale dělalo maximum a vy byste to měli ocenit, pochválit ho.

Podle autora knihy, úspěšného psychologa Tomáše Nováka, Češi své děti obecně málo chválí. „Opačným mementem je americký přístup. V něm rodiče propadají v nadšení nad samozřejmostmi a dítě z našeho pohledu přechválí. Objektivně lze ale připustit, že sebevědomí Američanů, Dánů či Švédů je mnohem vyšší než u občanů ČR," hodnotí ve své knize. Zabývá se v ní také hledáním odpovědi na otázku: Co je „zdravá míra sebevědomí"? Jaký vliv mají na dítě rodiče a pedagogové? Na příkladech ze své poradenské praxe pak dokumentuje jak autoritativní, direktivní výchovu, tak ochranitelský, až rozmazlující výchovný styl, plodící na jedné straně úzkostné osobnosti deformované drilem, na druhé straně osobnosti zdánlivě silácké, s uměle nadsazeným sebevědomím. Ačkoli autor uznává, že žádný výchovný postup neskýtá naprostou záruku úspěchu, přiklání se k trendu tzv. uvolněného rodičovství s nadhledem, podporuje demokratické výchovné postupy, ‚otužování' samostatností a zdůrazňuje význam kladného přijetí dítěte. Stručným výsledkem jeho pátrání po sebevědomí u českých dětí je vzkaz rodičům: „Chválit! Raději víc než méně!"

Klepněte pro větší obrázek

Malý slovníček pojmů podle Tomáše Nováka a knihy Jak vychovat sebevědomé dítě. Najdete v nich rysy chování svého dítěte?

Sebevědomí

Zakladatel nedirektivní psychoterapie Carl Rogers definuje: „Sebevědomí je hodnota, jakou sami sobě přisuzujeme." Vysvětlujícím synonymem uvedeného pojmu je sebedůvěra, tedy důvěra v sebe sama, ve své schopnosti, ve svoji lidskou hodnotu a význam. Dále přesvědčení o tom, že jednám výrazně častěji správně než nesprávně. Pokud chybuji, je pravděpodobné, že budu schopen chyby opravit a napravit jejich důsledky. Jde o opak úzkostné nejistoty, podceňování se, rozpaků, obav z neúspěchů a jejich nenapravitelných následků. Sebevědomí je v protikladu ke katastrofickým předpovědím o sobě samém, k očekávání nezvládnutelných neúspěchů v budoucnu, kdy nastává tzv. Golemův efekt: stav, kdy člověk jedná tak, aby se jeho předpovědi splnily.

Zdravé sebevědomí

Přiměřená míra sebevědomí usnadňující život jedince. Člověk se sám hodnotí přiměřeně možnostem a situaci. Nepodceňuje se, zná svou cenu. Nenechá si namluvit něco jiného. Respektuje zájmy a potřeby druhých lidí. Nenadřazuje je nad oprávněné zájmy své. Výjimkou jsou situace, kdy se pro preferenci zájmů druhého před zájmem svým ze subjektivně závažného důvodu sám a zcela vědomě rozhodne. Takovým rozhodnutím netrpí, nečeká, že bude odměněno jinak než jeho dobrým pocitem.

Sebeúcta

Vyjadřuje subjektivní pocit vlastní úspěšnosti při dosahování cílů. Bývá vyjadřována zlomkem, kde čitatelem jsou osobní nároky a jmenovatelem míra úspěchu při jejich dosahování. Nároky bývají ztotožňovány s tzv. ideálním Já – tím, jaký bych chtěl být. Míra úspěchu v jejich dosahování je obrazem Já reálného – tím, za jakého se považuji. Výrazné rozpory mezi uvedenými hodnotami vyvolávají úzkost, napětí a snižují také sebevědomí.

Arogance

Takto se mimo jiné prezentuje tzv. zbytnělé ego, Já nadměrného a vesměs neopodstatněného sebevědomí. Překlad vysvětlující význam tohoto původně francouzského slova, přejatého po mírné úpravě do češtiny, je „svévolné přisvojování si práv a nároků". Patří sem i pohrdavé vystupování a snižování významu a práv druhých lidí. Arogance, byť definovaná výše odkazem na zjevné vysoké sebevědomí, může souviset i s potlačovanými pocity nedostačivosti. Stává se pak nevhodnou kompenzací a zastíráním sebevědomí nízkého.

Pýcha

Pýcha patří k projevům nadměrného sebevědomí. Souvisí i s vysokým míněním o sobě samém a o tom, co v různých souvislostech osobnost charakterizuje: například schopnosti, urozený původ, majetek, postavení.

Komplex méněcennosti

Stav, který se rovná ‚nulovému sebevědomí'. Typické jsou pocity vlastní slabosti, bezmocnosti, neschopnosti v dlouhodobé a vyhraněné podobě. Obecně působící úzkost a konkrétně zaměřené strachy již jakoby předem negují šanci na úspěch vlastního snažení. Vzniká tu chronická nejistota. Je spojená s úzkostným sledováním, jak se k nám okolí chová a jak na něj zřejmě působíme. Osobní percepce typu ‚černé brýle' utvrzuje obavy z nejhoršího. Na základě pocitů viny se postižený ještě více podceňuje a odmítá sebe sama. Ten, kdo pochybuje o své vlastní hodnotě, obvykle nedokáže přiměřeně hodnotit jiné lidi a bývá vůči nim i velmi nedůvěřivý. Na rozdíl od již fixovaného, dlouhodobého ‚komplexu' je pocit méněcennosti záležitost spíše krátkodobá, podmíněná situačně. Lze jej zvládnout kompenzací relativní úspěšností jinde. Za určitých podmínek se ale ze stavu může stát komplex.

Komplex nadřazenosti

Jedinec vyvolává dojem nadměrného sebevědomí, povýšenosti a pýchy. Komplex leckdy vzniká jako nepřiměřená kompenzace neúspěšně potlačovaného komplexu méněcennosti. Z přehnaných a úzkostně potlačovaných pocitů slabosti, zranitelnosti, nedostatečnosti, neocenění a nedocenění vzniká sklon k vychloubání. Dotyčný „všude byl, všechno ví, vše viděl a všechny, bude-li chtít, strčí do kapsy". Typické je sarkastické vyjadřování, arogance a ponižování druhých.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře