Zdánlivě bezmocný človíček, je totiž ve fázi, kdy učinil úžasný objev: akce a reakce. Čím víc bude u stolu vytrapovat, kroutit se, plivat, odbíhat, divoce vrtět hlavou „Ne, ne, nechci“, nastane zajímavější reakce. Zbytek rodiny se může pominout a dělá neuvěřitelné kousky, aby ho donutila jíst. Tahle situace je pro něj neodolatelně zábavná.
Už jen fyzická i psychická příprava na krmení připomíná v mnoha rodinách vojenské manévry. Některé matky nejenže tráví s dítětem dvě hodiny u stolu, ale investují mnoho energie i peněz do přípravy.
Historky z bitevního pole
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci – a batole si nás opravdu umí vychutnat. Někde je u jídla zakázána jakákoli konverzace. Tedy kromě pohádek a dětských říkanek, určených k odvrácení pozornosti, zatímco se matka snaží využít jeho nepozornosti. Jinde se lžíce promění na letadlo kroužící kolem batolecí pusy za komentářů: „Brrrrm. Letadlo přilétá, otevřete prosím hangár, brrrrm.“ To sice působí velmi roztomile, jenže si můžete pěkně naběhnout. Děti jsou konzervativní a dožadují se opakovat pořád stejné situace. Batole si klidně postaví hlavu, jiné než letadlové papání nechce, a navíc to letadlo nesmí dělat máma, ale jedině tatínek! Někde se rodiče batolete octnou v izolaci. Přestávají chodit na návštěvy, jezdit na chalupu, babičky mohou jedině za nimi. Batole totiž zásadně odmítá jíst kdekoli jinde.
Úplně zbytečné divadlo
Nejvtipnější na tom všem je, že tyto scény podstupují rodiče zbytečně. Batoleti totiž vyhládne jako komukoli jinému. Navíc, než jej my rodiče zkazíme, sní vždycky jen tolik, kolik potřebuje. Potíž je, že rodiče nezvládají, co se týče jídla své pocity strachu, že bude hladovět, že se mu nedostane dostatek potřebných živin a ono začne strádat. Mezi rodiči nastává doslova panika, když dítě „nejí“, přitom vám každý pediatr potvrdí, že většina batolat jejichž, rodiče lamentují, že mají „vážné problémy s jídlem“ je ve skutečnosti tlustá!
I vaše dítě může mít chuť na chleba, potom jíst jen maso a po té den nebo dva nevzít do pusy nic kromě ovoce, aniž by si tím uškodilo. Recept jak předejít stolovacím nervákům je vlastně docela jednoduchý: důvěřujte batoleti v tom, že ví, co potřebuje, a důvěřujte sami sobě v tom, že jste chytřejší než batole. Na bojové hrátky u stolu totiž musí být vždycky dva, a vy jako rodič svou účast můžete striktně odmítnout. Stojí to ovšem, aspoň z počátku dosti pevné nervy a sebezapření.
12 důležitých zásad, které vám pomohou:
1. Nikdy se neptejte, na co má chuť!
Dejte mu na stůl třeba dvě jídla, ať si samo vybere, ale tím to končí. Musí jíst, co mu nabídnete. Jediná jeho volba je, že to jíst nebude. Věřte, že pokud bude mít opravdu hlad, vybere si.
2. Nechte ho jíst chody v libovolném pořadí a kombinacích.
Když mu nedáte kompůtek, dokud nesní polévku, vydedukuje si, že vám na kompotu záleží víc. A podle zákona „podvědomé negace“ se mu zdá okamžitě mnohem přitažlivější. Stejně tak, když ho nenecháte strkat kousek rajčátka do krupicové kaše, může se rozhodnout, že nesní ani jedno. I když vám některé kombinace dětí připadají zběsilé a nechutné, jí je ony, a ne vy, prostě si jich nevšímejte.
3. Počítejte s obrovskou konzervativností!
Nevztekejte se, když za čerstvé suroviny utratíte majlant, půlku víkendu strávíte přípravou úžasného pokrmu, a batole si ani nelízne a tváří se, jako byste mu nabízela rozemleté střepy. Malé děti jsou nesmírně konzervativní, novinky nesnášejí. Někdy je třeba k tomu, aby vzaly na milost novou polévku nebo úpravu masíčka jídlo předložit desetkrát.
4. Když nabízíte batoleti novinku, mělo by mít na stole i něco, co už zná. Bude se cítit jistější.
5. Jeho jídlo skončí, když má dost.
I když si zobne jen jednou. Přijmete-li ale myšlenku, že záleží na dítěti, co jí a jak to jí, logicky z toho plyne, že je i na něm, kdy přestane jíst. Nesmíte „vyměknout“ ani vy, ani nikdo z rodiny a zhatit všechno své úsilí, když v poslední chvíli nevydržíte s nervy a pokusíte do něj dostat ještě pár dalších soust.
6. Mělo by, i když už nejí, zůstat s ostatními u stolu.
Když nechce, tak nechce, nenuťte je. Ale starší batole by mělo zůstat sedět u stolu, dokud nedojedí ostatní.
7. Pokud tedy dítě odmítlo jíst, nenuťte je, ale...
V tom případě MUSÍ vydržet hlad až do další svačiny. Nepřipadá v úvahu, že u oběda zamkne pusu, ovšem už za čtvrt hodiny se mu to rozleží v hlavě a bude se dožadovat houstičky. I když vám to trhá srdce, protože pobrekává a prarodiče vás osočují z týrání vnoučka, „nevyměkněte“. Dítě se tímto způsobem učí, že v rodině a v životě panuje nějaký řád. A také, že má svůj prostor pro svá rozhodnutí („oběd je ee“), ale pak za ně nese i zodpovědnost.
8. Batole potřebuje pravidelný řád.
Snídaně, svačinky, obědy, odpolední svačinky a večeře by měly probíhat pokud možno dennodenně ve stejném čase. Samozřejmě roční špunt zapuštěný do papací židličky zuří a bere některá vaše opatření jako křivdu a „mučení“. Jenže jen touto cestou se pomaloučku polehoučku učí řádu a pravidlům. Ta nejsou projevem naší bezcitnosti, ale naopak toho, že nám na něm záleží! Batolecí dušička potřebuje vedle lásky k pocitu bezpečí hlavně pravidelný režim a opakování předvídatelných situací. Pro rodiče je pochopitelně mnohem pohodlnější vyhovět a mít klid, o to horší situace než svíjející se batole u stolu později čekají.
9. Jemu chutnat nemusí, ostatním ale ano.
To, že se batole při pohledu na bramborovou kaši šklebí, ignorujte. Jemu to chutnat nemusí, ale vám a ostatním členům rodiny ano, tak si to užijte. Dítě se tím mimo jiné nenápadně učí, že se svět netočí jen podle něj. A co nevyhovuje jemu, může být báječné pro někoho druhého.
10. Nedramatizujte!
Samozřejmě, že je důležité, aby jeho strava byla kvalitní a vyvážená. Ovšem čím víc času, energie a peněz věnujete do shánění, nákupu a příprav toho nejlahodnějšího pokrmu, tím víc vás čerti berou, že to vůbec neocenilo. Tady je na místě dodat, že batole v pohodě přežije, když se s ním „zas až tak nemažete“. To neznamená, že oběd odbudete rohlíkem, ale nač se matlat se sekanými kuřecími játry, trojí zeleninou a rýžovým nákypem, když víte, že to nebude jíst. Vařte jednoduše.
11. Nedělejte z jídla odměnu, trest, úplatek nebo hrozbu.
Kázeň a jídlo držte odděleně. Když má hlad, má dostat najíst, když ne, tak ne. Je špatně: „Když se přestaneš vztekat, dostaneš něco dobrého, jestli nepřestaneš zlobit, žádná zmrzlina nebude.“
12. A ještě něco o svačinkách...
Svačinky paradoxně bývají mnohem menší problém než „velká jídla“. Je to tím, že k nim dospělí přistupují mnohem přirozeněji. Jednak jsou mnohem menší a jednodušší (jablíčko, jogurtík aj.), takže tolerujeme, když nám oznámí, že na ni nemá chuť. Stejně tak mu ji dáme, když přiběhne, že má hlad. Batolata tak unikají nátlakům, které probíhají zejména u obědů, aby jedly. A to samo o sobě stačí, aby se jim svačinka jevila žádoucí. Navíc se svačiny obvykle jedí za okolností, které se příjemně liší od sezení u stolu, a tím má i méně prostoru předvádět různé triky.