Rozvod rodičů je už sám o sobě pro dítě těžká rána, natož pak často záštiplný
boj kdo s koho, který rodiče obvykle rozpoutají, místo aby se v klidu a rozumně domluvili, jak se po rozvodu budou podílet na péči o dítě a na výživném. Každý z nich je přesvědčen, že tak jedná v zájmu dítěte, ale paradoxně často činí pravý opak – místo aby oba racionálně vyřešili praktické záležitosti a stanovili si pravidla, ovládnuti emocemi na sebe házejí špínu, a co hůř, dítě do své nefér hry zatahují.
Že se tím chovají nanejvýš sobecky, připustí obvykle, až když jejich milované dítě trpí nejen psychicky, ale i fyzicky, například začne koktat, pomočovat se, je neustále nemocné atd. Přitom to tak daleko vůbec dojít nemusí. Když rodiče sami nedokážou najít rozumný kompromis, mohou si vzít na pomoc nestrannou osobu – mediátora.
„Větší naději, že se rychleji dohodnou, mají ti, kteří přijdou včas a nenechají svoji situaci dojít tak daleko, že už spolu nemohou mluvit vůbec. A pak samozřejmě ti rodiče, kterým opravdu jde o prospěch dítěte,“ říká Mgr. Markéta Sodomková, mediátorka.
Pomáhala najít řešení už desítkám rodičů ve sporu. Někdy se to povedlo už po prvním setkání, někdy bylo k dohodě potřeba schůzek víc, ale s některými rodiči nehnulo nic, ani vysvětlení, jak stresově jejich neshody na dítě působí. Markéta Sodomková se s námi podělila i o další zkušenosti z práce mediátora.
V ČR ví o možnosti mediace sotva 0,5 % lidí včetně soudců. I proto tolik dětí prožívá trauma vleklých sporů.
Pomoc mediátora rodičům ve sporu nařizuje soud?
Ano, když se rodiče nedokážou opakovaně a dlouhodobě dohodnout, jak budou o dítě pečovat, soud nařídí mediaci. Tím se snaží přimět je k převzetí zodpovědnosti za budoucí život dítěte a donutit je, aby se dohodli v jeho zájmu. Bohužel tak činí pozdě, až po několika soudních jednáních. Ideální by byl stav, kdy by soud nařídil mediaci rodičům hned při prvním stání, pokud se nedokážou dohodnout jinak.
Často je spor o péči o dítě motivovaný majetkovým vypořádáním manželů, výší výživného na dítě a dalšími skutečnostmi, kvůli kterým se nedokážou nebo nechtějí rodiče dohodnout.
Kdo vlastně je mediátor a co může pro rodiče, potažmo pro dítě udělat?
Mediátor je profesionál školený na efektivní vyjednávání. Obvykle mívá i určitou specializaci, například pro rodinnou mediaci. Dále musí být vybaven specifickými komunikačními dovednostmi, odbornými znalostmi, schopnostmi analyzovat problém a potřebuje i dostatek zkušeností, kterými vede sporné strany ke snazší a efektivní komunikaci. Mediátor je vlastně oporou a průvodcem rodičů při hledání možností, jak se dohodnout a ukončit spor.
Shromažďuje a analyzuje informace o daném případu, definuje – objasňuje sporné body a pomáhá rodičům rozlišit jejich důležitost, pracuje se stanovisky obou rodičů. Snaží se zkrotit emoce a vést jednání pouze racionálně. Partneři zpočátku při jednání velmi často sklouzávají k osobním útokům, urážkám, perou špinavé prádlo, což samozřejmě k ničemu nevede. Součástí je zvážení všech návrhů dohody a sepsání konečného znění dohody.
Písemná dohoda je podmínkou, pokud mají rodiče mediaci soudem nařízenou. Na základě tohoto písemného dokumentu pak soud rozhodne. Jestliže rodiče tuto možnost nevyužijí, soud rozhodne za ně na základě informací, které má k dispozici z předchozích stání a od odboru sociálněprávní ochrany dítěte.
Všichni zúčastnění by měli jednat v zájmu dítěte, ale průtahy sporu tomu odporují...
Primárním zájmem je uklidnit a vyřešit situaci, ve které se rodina nachází. Vleklé a vyhrocené rozvodové spory o dítě mají negativní dopad na psychiku všech členů rodiny. Děti takové klima v rodině vnímají velmi intenzivně a stojí je mnoho úsilí se s ním vypořádat. V některých případech se dá mluvit přímo o psychickém týrání dítěte spojeném s rozvodem.
Domluvit se v zájmu dítěte podle mě znamená hlavně odložit negativní a destruktivní způsob komunikace a jednání mezi rodiči ve prospěch hledání nejlepšího řešení pro dítě. Často se ale setkávám s tím, že rodiče ve sporu řeší hlavně sebe a jsou zahlceni svými negativními emocemi. Potom jim nezbývá mnoho empatie pro dítě a jeho prožívání. Někteří si své účty vyřizují přes dítě a používají ho k citovému vydírání druhého rodiče. To jsou velice smutné příběhy, ve kterých děti velmi trpí.
Proč někteří lidé odmítají mediaci vyzkoušet?
Stydí se ventilovat soukromé věci před cizím člověkem, nebo se domluvit nechtějí? Iniciátory mediace v rozvodovém sporu bývají s velkou převahou ženy matky. Proč? Snad proto že jsou komunikativnější.
Co dítě při rozvodu zažívá, jaké to mívá obvykle následky?
Děti prožívají rozpad rodiny intenzivně i přesto, že to tak nemusí vždy na první pohled vypadat. Přejí si většinou jediné – aby máma a táta zůstali spolu. Když to nejde, přejí si, aby se mohly setkávat s oběma rodiči. Děti se také často za rozpad rodiny obviňují. Nemají tolik zkušeností s rozchody jako my dospělí, a tak je napadá, zda to nezpůsobily svým chováním, špatnými známkami ve škole apod.
Na dítě také velmi negativně působí, když si z něj rodiče dělají prostředníka v komunikaci. Jak ale mohou chtít po dítěti, aby komunikovalo s druhým rodičem o praktických záležitostech, když to sami nedokážou? Děti jsou v takovém případě pod velkým tlakem, musejí předat zprávu druhému rodiči, který v drtivé většině reaguje negativně, podrážděně, někdy až zlostně. Děti potom nepochopí, že takové rodičovo chování nepatřilo jim, ale druhému rodiči. Dále děti v takovém sporu prožívají bezmoc, strach z budoucnosti, lítost s druhým rodičem (při rozhodnutí soudu o výlučné péči jednoho z rodičů mají děti často pocit, že druhý rodič zůstal sám, opuštěný…).
Velký význam má pro dítě také ztráta bezpečí domova a jistot s ním spojených. Následky bývají různé, některé děti se v období sporu stávají plačtivější, lítostivější, zlobivější. Více se perou o pozornost rodičů, například agresivitou vůči vrstevníkům, rozbíjením věcí, špatnými známkami atd. Jiné děti si naopak vztahují vše do sebe a nekomunikují s okolím. Neventilují. Ty jsou pak v budoucnu ohroženy sebepoškozováním, depresemi, poruchami příjmu potravy i sebevražednými tendencemi.
V čem ještě rodiče nejčastěji chybují?
Za prvé bagatelizují prožívání dítěte. Sobecky se zaobírají sebou a svými prožitky a o dětech se domnívají, že situaci buď „nevnímají“, nebo že se s ní „nějak srovnají“. Dále špiní druhého rodiče v očích dítěte – nadávají, urážejí a zesměšňují ho s cílem připoutat si dítě blíž k sobě. Často také poukazují na špatné chování druhého rodiče, které dítěti komentují. Takovým chováním dítě manipulují proti druhému rodiči.
A také se ve většině případů nesnaží zjistit, co by dítě chtělo. Jak by si konkrétně novou situaci a péči o sebe představovalo. Místo toho pobízejí soud, aby se dotázal dítěte, u kterého rodiče chce být v péči. Tím předávají zodpovědnost ze sebe na dítě. Dítě se většinou neumí rozhodnout, protože miluje oba rodiče stejně. Jiné to je samozřejmě v případech, kdy se v rodině vyskytuje alkoholismus, domácí násilí nebo jiné patologické jevy.
Ideální závěr milujících rodičů: Jako partnerům nám to nevyšlo, ale uděláme vše, aby tím dítě netrpělo, abychom mu dopřáli to, co potřebuje.
Jak by se tedy měli chovat?
Měli by se především snažit spolu slušně komunikovat a dítěti situaci co nejvíce ulehčit. Mluvit s ním způsobem přiměřeným jeho věku o tom, co se děje, proč se rozešli, co přesně to pro něj bude znamenat a co se bude nyní dít (soud, jednání o péči o dítě, kdo kde bude bydlet, jak to bude případně se sourozenci, prarodiči apod.).
Dítě by si mělo připadat informované. Tím lze snížit jeho nervozitu a obavy z budoucnosti. Zároveň by měli být v období rozvodu k dítěti vstřícnější, laskavější a láskyplnější. Měli by mluvit i o jeho reakcích na novou situaci v rodině. Ve svém výkladu rozchodu a otázkách budoucnosti by měli být jednotní. Dítě se pak bude moci spolehnout na to, že co řekne jeden z rodičů, to platí. Byť odděleně.
To všechno je důležité i proto, aby dítě mělo vzor, jak lze klidně a slušně řešit krizovou situaci, naučit se strategii konstruktivního řešení. Pokud se rodiče s dítětem nechtějí bavit o tom, co se v rodině děje, netroufají si na to, mohou požádat psychoterapeuta, který mu to objektivně vysvětlí. Bohužel se většinou na odborníka obracejí, až když se nepříznivé domácí prostředí na chování dítěte projeví.
Proč je lepší vyhledat mediátora než si nechat radit od kamaráda/ky nebo příbuzného?
Mediátor není citově ani jinak vtažený do případu, není ovlivněn rodinnými vztahy či přátelstvím. Naopak kamarádi nebo rodinní příslušníci často situaci komplikují: Jestli si to dítě nedokážeš získat do své péče, pak nejsi dobrá máma/dobrý táta. Není výjimkou, že i takto vyzbrojeni a vyhecováni svými nejbližšími přicházejí rodiče k mediátorovi.
Někdy se podaří tento tlak z jejich okolí odhalit a rozumně si o tom promluvit. Někdy takové přiznání dá i možnost druhé straně pochopit určité nekonstruktivní kroky, zatvrzelé jednání a úskoky takto tlačeného rodiče.
Vyhroceným sporům se nevyhýbají ani nesezdaní rodiče, kteří budoucnost společných dětí řeší při rozchodu.
Kde je možné kontaktovat mediátora a kolik stojí jeho služby?
Pokud jde o soudem nařízenou mediaci, musejí si rodiče vybrat pouze z mediátorů zapsaných u soudu. To často bývají advokáti. Ale vzdělání advokáta není podmínkou pro dobře vedenou mediaci, a tak rodiče, kteří chtějí sami využít pomoc mediace, mohou vyhledat mediátora jinde, např. v Asociaci mediátorů ČR.
Mediátor by se měl prokázat osvědčením, že prošel výcvikem mediace nebo komunikace v konfliktu. Takový výcvik trvá 100 hodin a je dobré, když má navíc psychologické nebo psychoterapeutické vzdělání. Je-li členem profesní asociace, to je už záruka potřebných předpokladů. Je-li mediace soudem nařízená, pak je jedno tříhodinové sezení hrazeno státem. Jinak se platí a cena se různí, nejčastěji činí 1000 Kč za jednu hodinu sezení.
Jak sezení probíhá? Aneb záchranná tříhodinovka
- Délka jednoho setkání a práce s mediátorem obvykle trvá tři hodiny. Tato lhůta vyplynula z praxe. První hodinu totiž oběma rodičům trvá, než na sebe vystřílejí všechny připravené výčitky, často i s osobními urážkami.
- Jakmile takto vybijí svoje emoce, jsou teprve schopni se uklidnit a přijímat zcela racionální souhrn faktů, který s nimi mediátor probere a přidá tipy, jak by bylo možné požadavkům obou rodičů alespoň částečně vyhovět.
- V další části sezení se pak diskutují návrhy obou stran a všichni tři se více či méně snaží najít řešení.
- Mediace probíhá v několika sezeních (většinou stačí dvě až tři sezení), nejdříve po týdnu.
- Mediátor nestuduje předem žádné dokumenty, veškeré informace sdělují klienti až v průběhu mediace. Mediátor nevystupuje v roli právníka ani žádné autority, která by měla předem posoudit „právo a pravdivost“.
- Děti se těchto setkání nezúčastňují – negativních emocí si obvykle užijí dost doma.
Řešíte spory v rodině?
Spory s sebou většinou nesou nejen citová zranění, ale i velké finanční náklady, pro mnohé z nás neúnosné. Přesto, máte-li potíže, nemusíte zůstat bez pomoci. Pro ty, kteří řeší právní problém v oblasti vztahů mezi rodiči a dětmi, v oblasti pěstounské péče, osvojení dítěte, dítěte v ústavní výchově nebo si například nevědí rady ohledně trestného činu spáchaného na dítěti, existuje Linka právní pomoci Nadace Naše dítě, na které každou středu mezi 14. a 18. hodinou mohou získat právní radu od zkušených právníků. Případně mohou svůj dotaz zaslat na e-mail: lpp@nasedite.cz