Do výběru jmen mluví kde kdo – počínaje úředním seznamem a konče „chytrými lidmi z okolí“. Proč ovšem existuje potřeba komentovat a hodnotit výběr jmen ostatních rodičů? Psycholožka Marta Boučková bez servítků poznamenává, že jednak odlišnost slabší jedince znejišťuje a provokuje, a tak slabost řeší posměchem či agresí. Přitom neexistují krásná, šeredná nebo divná jména. Punc jim dáváme my – záleží na tom, s jakou lásku nebo posměchem je vyslovujeme.
Celebrity – náš vzor?
Kordula Stropnická, Kašpar a Haštal Hapkovi, Anabel, Aron a Aram Bakalovi (děti Michaely Maláčové), Vanessa Volopichová, Stella Ginger a Bruno Fidélius Janáčkovi (děti herečky Ani Geislerové), Charlotte Ella a Nelly Sofie Gottová, Christel Krausová (dcera herečky Markéty Hrubešové), Kiki Cihlářová (dcera grafika Michala Cihláře)... při pročítání tohoto seznamu se člověk snaží poslechnout psycholožku a odosobnit se od jakéhokoli hodnocení. U některých variací ho ale stejně napadne, jestli rodiče aspoň trochu přemýšleli o tom, co když jejich dítě bude plachým introvertem. Pozornost, kterou ani ne tak jménem, jako kombinací s příjmením vzbudí, mu nemusí být vůbec příjemná.
O co nám jde
„Vždycky jde o soudnost, sebevědomí a empatii rodičů,“ podotýká další psycholožka Jana Markvartová. Pokud rodiče mají dostatek sebevědomí a zvládnou vychovat dítě, aby bylo na své jméno pyšné a ustálo případné posměšky, je to jejich věc. Jde pochopitelně i o to přijmout některé rozumné limity. Jadrná česká příjmení – Volopich, Pomeje, Vidlák, Votruba, Vokurka – mají určitě větší limity, co do kombinací s exotikou, než příjmení německy znějící – Hofman, Preiss aj.
Nikdy není vyhráno
Pokud si někdo myslí, že Christel nebo Aramem se rodiče svým dětem pomstili, zatímco vy jste neutrální Lenkou, Evou nebo Honzíkem své potomky od přílišné pozornosti a posměchu uchránili, jste na velkém omylu. V dětském světě neutralita neexistuje. Zkomolit a zesměšnit se dá úplně každé jméno, kreativita dětí, ale i kou-zlo nechtěného neznají mezí. Třeba na Lucii Maxovou, která byla v dětství trochu při těle, děti pokřikovaly Luciáš-puciáš, a když chtěly přitvrdit, tak Lucinka-prcinka...
Zkrátka každé – i to nejbizarnější – jméno totiž stejně dostane význam podle toho, jak se s ním nositel nebo nositelka ztotožní a s jakou (ne)láskou je vyslovováno jeho nejbližšími.
Jak ke svým jménům přišly…
NETUCTOVÉ, ALE ANI NEVYČNÍVAJÍCÍ Juraj, Jolana a Agáta Kováčikovi
Vypráví maminka Lenka Kováčiková, architektka.
Manžel Štefan pochází z Levoče a můj táta se jmenuje Jiří. Jurko byl tedy kompromis mezi tím, že jsem chtěla udělat radost mému muži i tátovi. Když jsem čekala Jolanku, měli jsme původně vymyšlenou Johanku, jenže v té době běžel v kinech film Johanka z Arku a najednou se v mém okolí roztrhl pytel s Johankami. Jolanka se Johance přibližuje a dnes se mi líbí ještě víc. Hlavně to není až tak netradiční, ale ani třeskutě frekventované jméno. Agáta byla živel už v mém břiše, a tak bylo jasné, že se nemůže jmenovat, aby se její jméno příliš zdrobňovalo, žádná Maruška nebo Lucinka. Švagrová mi už před léty vyfoukla Gabrielu, Agi opět splnila kritéria nic extravagantního, ale ani pět holčiček stejného jména ve školce. A když spěcháme, tak naše děti svoláváme: „Ďuri, Joli, Agi, domů, oběd!“
STARODÁVNÉ Antonie Hodačová
Vypráví maminka Marie Šimonovská, na mateřské dovolené.
Už když jsme s partnerem zjistili, že jsem těhotná, věděli jsme, že pokud budeme mít holčičku, bude se jmenovat Tonička. Je to jméno, na kterém jsme se téměř hned shodli, ještě jsme uvažovali o Viktorii. Antonie je krásné staré jméno, které trošku upadlo v zapomnění s přílivem moderních a cizokrajně znějících jmen. Máme rádi tradiční a staré věci, a proto jsme vybírali jméno z doby našich babiček. V Říčanech, kde bydlíme, je kromě té naší, jen jediná Tonička mladší 40 let. Nehrozí tak, že by ve škole měla stejné jméno jako několik dalších holčiček ze stejné třídy. A navíc s tímto jménem má naše maličká krásně rozložené narozeniny (28. 2.) a svátek (12. 6.), takže se jí tyto oslavy nekryjí navzájem a ani s Vánoci nebo jinými svátky.
EXOTICKÉ Charlotte a Benjamin Aidomoan
Vypráví maminka Zuzana Aidomoan, novinářka.
Charlottku nám pořádně provětral a zviditelnil Karel Gott, rozhodně jsem se u něj neinspirovala... U nás byla situace mnohem prozaičtější. Manžel pochází z Beninu, počítali jsme s čokoládovými dětmi, a k těm by česká Rozárka nebo Pepíček asi moc nešli. Navíc jsem z lásky k manželovi vycházela z beninské tradice, kdy se první dcera vždycky jmenuje po dědovi z matčiny strany. Můj táta je Karel, Karla nebo Karolína mi přišla divná, vyšel z toho francouzský ekvivalent Charlotka. Beník je po otci.
OSOBITÉ A VYMYŠLENÉ Judita a Erlan Klimešovi
Vypráví otec Jeroným Klimeš, psycholog.
V osmnácti jem byl vášnivým mineralogem, četl o kamenech všechny možné knihy. Kromě jejich krásy mne uchvátila i jejich jména. Když jsem narazil na Minetu, měl jsem jasno. Říkal jsem si, že jestli budu mít někdy dceru, tak jí pojmenuji takhle. Jenže Mineta mi u ženy, když nazrál čas, neprošla, a tak máme Juditu. Erlan je obdobný příběh. Je to metamorfovaná hornina tvořená hlavně
diopsidem a plagioklasem s příměsí křemene, kalcitu, minerálů epidotové skupiny a
vesuvianu. U syna jsem si ale jméno prosadil. Je spolu s Juditkou a mojí ženou nejcennějším kamínkem v mém životě.