Že od bříška k miminku není tak daleko? Kdo to nezkusil na „vlastní kůži“ těžko pochopí, jak je čekání někdy dlouhé, jak se den za dnem, když je porod na spadnutí, vleče, nebo zase utíká příliš rychle. Zatímco jedna maminka si vychutná celých devět měsíců, jiná má – při zdravotních potížích – dost těch osmi, sedmi... Každá z nich však – stejně jako vy – by udělala cokoli, aby se děťátko narodilo zdravé a dobře prospívalo. A porod? Ten se přece dá „přežít“! Naše maminky se usmívaly s bříškem, úsměv mají na tváři i teď. Bodejť by ne, stačí se podívat na ty drobečky v jejich náruči a bude vám hned jasné proč...
Porod v mém případě přišel zákeřně. V noci kolem třetí jsem se vzbudila v louži plodové vody, bolesti žádné, právě naopak, v břichu se mi udělalo místo a cítila jsem se báječně. Náladu mi kazil pouze fakt, že Bruno se hlásil na svět o 6 týdnů dříve. Nepanikařila jsem, protože jsem věděla, pokud nenastanou kontrakce, tak se mnou v porodnici stejně nebudou nic dělat. Ještě jsem si do šesti zdřímla a pak jsme vyrazili do porodnice... Bolesti nepřišly a já jsem musela začít s lékaři smlouvat, že nechci rodit císařem, ale přirozeně... V 19:45 jsem byla otevřena a ve 21:40 se Bruno narodil... Původně jsem nechtěla, ale manžel se mi k porodu nějak „nachomýtl“ a už tam zůstal... Bruno měl dýchací potíže a v porodnici zůstal až do 3. 10. Dnes je zdravý a s manželem ho neustále rozmazlujeme, abychom mu vynahradili lásku, kterou nedostával, když byl v inkubátoru.
Brunovi bude na Vánoce kolem půl roku, takže od nás dostane zpestření jídelního lístku o zeleninový přídavek a spoustu lásky, kterou žádný byť drahý dárek nenahradí. Příští Vánoce si užije asi více, protože už zvládne rozbalování dárků.
Raději bych se obešla bez „císaře“, ale jinak to nešlo...
Iva Müllerová (33 let), Adámek, nar. 29. 9. 2009
Adámek se narodil ve 39. týdnu císařským řezem, který jsem měla plánovaný kvůli svým předchozím zdravotním problémům. Byla jsem ráda, že mi umožnili spinální anestezii, byla jsem po celou dobu při vědomí, a tak jsem slyšela Adámkův první křik... Komplikace nenastaly, a tak jsme už za pár hodin byli spolu na pokoji. Mám osmiletou dceru Klárku, kterou jsem porodila přirozenou cestou a musím přiznat, že po „císaři“ mi mnohem déle trvalo, než jsem se celkově dala do pořádku. Přirozený, spontální porod je rozhodně jiný a lepší asi pro oba... Naštěstí mám skvělého partnera a rodinu...
Od Ježíška dostane Adámek speciální dárek – spinkací chůvičku...
Lucie Hromuláková (27 let), Adámek, nar. 6. 8. 2009
Rodila jsem císařským řezem, hospitalizovali mě o den dřív, udělali mi různá vyšetření. Ráno před operací jsem dostala nálev. Žádná hrůza, jak se občas povídá… Připravili mě k císařskému řezu... Položili mě na lůžko, přede mě dali prostěradlo a jen jsem slyšela: „Zkouším a nic, tak my začnem, paní Hromuláková.“ Adámka ze mě vyprostili v 8:20. Chvilku byl bez sebe, dali mu kyslík a pak jsem uslyšela ten nádherný křik. To bylo moc uklidňující. Sestřička mi ho ukázala, dala jsem mu pusinku na čelíčko (na to zvláštní teplo nikdy nezapomenu) a pak už mi bylo všechno jedno. Po třech dnech nás (na mou žádost) propustili do Brna na operaci rozštěpu. Měla jsem strach, jak bude Adámek vypadat, a nakonec mi ta jeho pusinka připadala srandovní. Od Ježíška dostane speciální dárek – chůvičku, aby mohl sám spinkat. A určitě spoustu dalších věcí...
Krušné chvíle byly zapomenuty, když se Mates poprvé usmál...
Vendula Bryxová (30 let), Matěj, nar. 11. 8. 2009
Matěj přišel na svět neplánovaným císařským řezem. Nechal na sebe trochu čekat (5 dní po termínu), a protože byl celou dobu v bříšku pěkně aktivní, zamotal se do pupeční šňůry. Po špatných srdečních ozvech na jedné z běžných kontrol si mě v porodnici ve Šternberku nechali a rozhodli o vyvolání porodu. Tak se také stalo, ale protože srdeční ozvy nebyly takové, jaké měly být, rozhodl pan doktor o císařském řezu v plné narkóze. Tatínek byl vyplašený, maminka i plakala, ale nakonec vše proběhlo v pohodě, Mates se nám ani nepřiškrtil... Poslední obavy z císařského řezu opadly, když mi Matěje odpoledne přinesli na první kojení a ten se, i přes všechny varovné řeči v kurzu okamžitě hladově přisál. Zžívání bylo pozvolné... nejdřív jsem měla pocit, že pořád jen kojím, naštěstí byl se mnou náš úžasný tatínek první týden doma. Ale jakmile nastoupil do práce, nastaly mi krušné chvilky... Nicméně všechno bylo rázem zapomenuto v okamžiku, kdy se Mates poprvé usmál. Směje se od ucha k uchu – je to jediné, co má po mamince, jinak je celý tatínek... Máme spokojené miminko, pokud není hladový, nebo ho něco nebolí, tak nepláče, ale potřebuje uspávat na rukách a přes den tam potřebuje i spát... K Ježíšku hlavně dostane sáňky, aby si mohl brzy začít užívat sněhu! Myslím, že to bude největší dárek, i když radost zatím z něj bude mít víc maminka s tatínkem.
Porod nebyl žádná hitparáda, ale na to se dá brzy zapomenout...
Zdeňka Pospíšilová (30 let), Jolanka, nar. 9. 10. 2009
Naše sluníčko Jolanka se narodila skoro týden po očekávaném termínu... Rodila jsem v porodnici v Prostějově, měla jsem při něm oporu v manželovi a naší příbuzné porodní asistentce. Porod nebyl zrovna žádná hitparáda, trvalo to hodně dlouho, ale je pravda, že se na vše rychle zapomene... hlavně proto, že negativní zážitky přebije nevyspání, starost a péče o dítě, nekonečné přebalování a kojení. Ať už byl můj porod, jaký chtěl, po těch letech čekání... Pry nejhorší jsou první 3 měsíce, tak doufám, že na Vánoce nám dá Jolanka pěkný dárek a přestane v noci plakat a bude aspoň trochu spát!
Text: Andrea Simperová