Bojíte se pavouků? Neučte to své děti!

Oklepete se hrůzou, když se vám před očima zhoupne osminohý „krajkář“ nebo spolu s plevelem vytáhnete ze záhonku žížalu? Než dáte zelenou projevům své fobie, rozhlédněte se, jestli nablízku nejsou vaše děti. Strach je totiž nakažlivý.

Patrik je šílený z brouků,“ vysvětluje Romana hysterický povyk a úprk tříletého synka. „To má chudák po mně. Já ty potvory taky nemusím a ze škvorů úplně šílím. A manžel zase ze mě. Jenže já si nemůžu pomoct, prostě je nesnáším jako kdysi moje máma. Ta vždycky říkala, že lezou do uší a prokousávají bubínky, a my jsme s bráškou na táboře pod stanem strachem usínali s rukama na uších.“

Geny za nic nemohou
Strach z hmyzu ani ze psů nebo strašidel zdědit podle odborníků nelze, ale je možné se mu naučit. Vypadá to jako nesmysl? Není. Tak jako malé dítě okoukává od svých nejbližších reakce na dění kolem sebe a zacházení s věcmi, tak do sebe vstřebá i poznatek: maminka se bojí brouka (to je správné jako všechno, co maminka dělá a říká), proto i já se ho budu bát. Někdy strach vzniká na základě velmi raných vlastních zkušeností, ale často jsou právě reakce převzaté od nejbližších osob. Psychologové tvrdí, že takové zkušenosti bývají zakotveny hluboko v mozku a je těžké se jich zbavit. Za toto, byť nezděděné, dědictví vám však děti určitě nepoděkují, a co hůř – nepřeruší-li samy „rodovou tradici“, infikují další generaci.

Začněte u sebe
Nejlepší způsob, jak uchránit děti této nákazy, je zbavit se jí. Sotva se totiž můžeme spolehnout na dokonalou sebekontrolu, kterou před potomky zvládneme projevy panického strachu. Pomoc můžeme najít u psychologa či psychoterapeuta, který má zkušenosti například s hypnózou nebo kyneziologií. Psycholožka Jiřina Prekopová v knížce Odhalte poklad u svého dítěte upozorňuje na to, že chceme-li převzaté reakční vzorce změnit, musí se stát něco důležitého, působivého a v podobě jiné, nové zkušenosti, abychom se dostali do situace, kdy můžeme sami sebe a svou fobii pozorovat nanovo, takzvaně „zvenčí“.

Podle jejích zkušeností nám mohou nepřímo pomoci dokonce vlastní děti. A uvádí příklad holčičky, která svým přirozeným nadšením pro objevování světa - „Podívej, mami, jak je krásný…“ – nevědomky přiměla matku, aby nadobro zkrotila svou automatickou reakci – pavouka nezabila a podívala se na problém očima dítěte, kterým kdysi sama byla, než si strach z pavouků v sobě zakódovala. Maminka to zvládla z lásky k dceři, nechtěla totiž, aby ji holčička měla za kruťase, který ničí taková „krásná“ a neškodná stvoření.

Když se bojí dítě
Sami se někdy zcela nelogicky měníme v dospělé strašpytle, přesto často suverénně rozhodujeme o tom, který strach našeho dítěte je odůvodněný a který ne. Snáze tolerujeme ustrašené reakce na zlé sny, protože je také občas sami prožíváme. Ale obavy dítěte z křečka nebo psa zlehčujeme ve snaze dokázat, že o nic strašného nejde. Jenže nucením „nebuď hloupý, pohlaď si pejska, kočku, ještěrku…“ ho strachu nezbavíme, spíš naopak. Proto je lepší obavy dítěte přijmout, říci mu, že se bát nemusí, ale nezlobit se na něj ani se mu nevysmívat, když se obav nezbaví na povel. Dítě u nás hledá ochranu, a tak bychom ho neměli zklamat a nutit ho ke konfrontaci s tím, co mu strach nahání.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře