Každá správná puberťačka měla pokojík celý polepený plakáty těchto dvou vítečníků, vlastnila minimálně jedno tričko s obrázkem, které tehdá na trhu prodávali za nehorázné prachy, a navíc po prvním vyprání jaksi obrázek zmizel. Ty šťastnější vlastnily i kostkované kalhoty a svetr, který byl po kolena a s kapsami na rukávech. To jsem byla já. Dostala jsem tento svetr na Vánoce od babičky a byl to můj nejlepší dárek pod sluncem. Šílela se mnou i moje sestřenice. Také vlastnila několik vypraných triček s obrysy vlasatých postav, svetr a audio kazety. Když jsme se sešly my dvě, to bylo teda maso. Být mou matkou, zavraždím se a vyfackuju do modra.
Jednou jsme se sestřenicí poslouchaly v mém pokojíku jejich nahrávky, hormony se nám bouřily, řvaly jsme na celé kolo. Moje matka žehlila košile, které následně dávala na ramínka a věšela do skříně. Když vpadla k nám do pokojíku a viděla mě, jak ze sebe tlačím slzy a hýkám: An-ge-loooo... An-ge-looo...!!!, zmlátila mě oním ramínkem i s košilí a doporučila mi, abych se odebrala na psychiatrii. To byla největší křivda!
Před těmi patnácti lety ještě frčela pošta - lidi si psali obyčejné dopisy, neexistoval žádný mobil. A tak jsem si se svým jediným spojencem – sestřenicí - psaly obratem i několik dopisů týdně. Bohužel to nebyly dopisy ve stylu ahoj, jak se máš, nýbrž dopis obsahoval několik stránek a na každé té straně zvlášť byla napsaná jména - mé a příslušníků rodiny Kelly, takže jsem psala třeba Angelovi a sestřenice mi jako Angelo odpovídala. A naopak.
Jejich koncerty na videu jsme znaly nazpaměť. Nebyl detail, kterého jsme si nevšimly a prahly jsme po každičké maličkosti spojené s jejich domácností.
Vrcholem toho všeho byly jedny Vánoce, kdy jsem dychtivě rozbalovala všechny dárky a jako poslední byla jakási krabička omotaná do vaty. Do kilometrů vaty. Když jsem ty kilometry vaty odmotala, vypadly na mě dva lístky na koncert Kelly Family! No málem jsem se zbláznila radostí, v obýváku jsem předvedla tanec svatého Víta s nebývalým křikem, rodiče slzeli.
Na koncert jsem se náležitě připravila, na kus starého prostěradla jsem namalovala miliony srdíček a mezi nimi plul nápis Angelo a Paddy I love you! Malovala jsem to temperkama, tudíž když jsem to pak v tom kotli zpocených lidí měla kolem krku, byla jsem z toho celá zmazaná a ještě k tomu v barvě.
No to byly teda časy, to vám povím. Ještě, že mám kluky, ženské nejsou normální… :-)