Blogerka Zuzka: Potvora kůň

Jako malá jsem vášnivě ráda rajtovala na koni. Několikero prázdnin jsem byla zavřená ve stájích a hřebelcovala, kydala hnůj, čistila kopyta, krmila.

Každou dovolenou s našima jsem utratila peníze za jízdy na koních, které byly k mání téměř všude – zaplatila jsem, s podkoním objela kolečko po parkovišti a šup… v řadě stála další holčička, čekající na svou vzácnou chvilku v sedle.
 
Jednou jsme byli ve Zlaté Koruně. Pamatuju si, že můj otec dostal nápad – rychlokurz jízdy na koni. Prostě takový rychlý výcvik. Trval asi hodinu. Já – frajerka v cuklích a sukýnce – jsem začala ječet, že musím být vycvičená taky. Rodičovstvo mi vysvětlovalo, že na koně jít nemůžu v tomhle oděvu. Načež moje matka dostala spásný nápad, jak utišit mé nervy na drátkách, a půjčila mi své tenisky na suchý zip a kraťasy, které měla v autě. Přeoděla jsem se a šli jsme s taťkou na věc.
 
Přidělili nám koníky, sice nevím, podle jakého klíče, když já dostala nejvyššího, ale zato byla klisna hodná a jmenovala se Bora.
 
Bylo nás asi šest zájemců, matka sledovala. Začali jsme kroužit po hřišti k tomu určeném – hřiště bylo hned vedle stájí, dokonce bylo obklopeno zbytky fotbalových branek.
 
Naše karavana se pohybovala nejprve krokem, vyučující vysvětloval, co a jak máme dělat, a já si libovala, jak pěkně mi to jde – ve skutečnosti ti koně byli, mám ten dojem, tak naučení a unudění a dle mého soudu měli s podkoním smluveno nějaké znamení, kdy mají přejít do klusu, kdy do kroku, protože za hodinu se nemohl nikdo z nás, co tam byli, nic naučit.
 
Takže jsme vesele opisovali elipsy, ať už rychle, či pomaleji, já si vrněla v sedle, byla jsem nejvýš a byla jsem spokojená.
 
Až do té doby, než se Bora rozhodla jít domů. Prostě najednou vybočila z řady koníků, vzala to napříč přes hřiště a rovnou skrz fotbalovou bránu. Začala jsem pištět jak siréna, Bora prošla pod branou a mě nenapadlo nic jiného, než se té brány chytit, sjela mi dupa a já zůstala prostě viset. Jak jsem se zhoupla a ztratila pod sebou koňský hřbet, v tu ránu se s plesknutím snesly na zem matčiny tenisky, které byly samozřejmě o několik čísel větší, a jako vyvrcholení všeho mi raz, dva, tři sjely trencle téhož majitele jako tenisky, které jsem si oblékla místo sukýnky. Pro mne se zastavil čas.
 
Tak jsem si tam tak visela na fotbalové brance, s holýma nohama, holou prdelí, řvala jsem jak tur a už v těch několika málo letech jsem si připadala jako korunovaný idiot. Místo toho, abych se pustila, visela jsem dál a zachránit mě musel až můj papá. Bora si v poklidu šla do maštale, kde uždibovala předními zuby seno a házela moudrým okem po účastnících výcviku, kteří řvali smíchy.
 
Naši byli mnou nuceni výcvik okamžitě opustit, protože takovou hanbu jsem prostě nemohla přežít.
 
Co z toho vyplývá?
 
Naši měli od mých jízd na koni navždy pokoj.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře