Blogerka Sabina: Vygumuj si mozek!

Dnes moje druhá zaškolovací lekce v obchodě s drahou značkovou módou... Přestože jsem k té práci už přičichla a orientovala se líp, než poprvé, a to především za kasou, nepřestaly mě udivovat manýry bohatých dam.

Sestra Kiki mě školila na praktickém příkladu - vžila se do role zákaznice, a to prý typické, aby otestovala mou odolnost vůči ignoraci, aroganci a snobství. Aby tak odhalila mé slabé místo...

Vešla a neodpověděla na můj pozdrav. Dobrý den! Zopakovala jsem hlasitěji. Koukla na mě a ušklíbla se. Mou následnou nabídku pomoci arogantně odmítla. Podruhé jsem už nepřišla - CHYBA! Musíš po chvíli přijít zas! Vtloukala mi Kiki do hlavy. Tak jsem přišla. Ona po mně hodila svetr, který si prý míní vyzkoušet. Proč si ho tedy nevyzkouší a hází ho mně??? Problesklo mi hlavou. Máš mi ho rozepnout a pomoct mi do něj! Víš co? Já jdu pryč! Otočila jsem se k odchodu, ale zadržela mě. Prý to půjde...

Rozepla jsem titěrné knoflíčky na růžovém svetříku a podržela ho za jejími zády, aby se do něj mohla milostivě nasoukat.

Ten je mi malej, co myslíte?

Nemyslím...

Je mi fakt malej, dalas mi špatnou velikost!

Vybrala sis ho sama!

Ty máš vybrat správnou velikost! - a svetr mi hodila na hlavu.

Odcházím!

Počkej, do toho se dostaneš!

Ok, tak jakou máte velikost?

Na to se nikdy neptej!

???

No, ty máš tu velikost poznat!

Takže emko?

Máš mi říct nejdřív o číslo menší, abys mi zalichotila!

Máte jistě esko, že ano?

Kdepak, emko! Uculila se polichoceně.

Kiki, já na tohle nemám...

Máš! Vygumuj si mozek a pokračujem!

Na chvíli jsem si překryla obličej dlaněmi - dobrá, je to JENOM HRA... Tak jsem vyhledala v komínku svetříků emko. Když jsem větší svetřík celý rozepla, moje zákaznice si usmyslela, že se jí vlastně nelíbí ta barva.

Máte i jinou?

Nevím...

To musíš vědět, do prdele!

Tak já se podívám...

Tohle jí říct nesmíš! Máš vědět, že máte ještě zelený!

Tak máme ještě zelený.

Tak já zkusím ten zelenej, radši... A zamířila k jinému regálu, zatímco na tom prvním zůstaly ležet dva rozeplé svetry.

Začala jsem je zapínat, že je nejdřív složím, aby tam nezůstal nepořádek.

Na to se teď vyser, to si uděláš potom! Pojď mi rozepnout tenhle!

Jdu ale domů!

Né, obrň se!

Tak mi dej nějaký brnění!

To tu bohužel nevedem... Promluvila na mě z pozice usměvavé prodavačky, v níž se kvapem proměnila.

Rozepla jsem zelený svetřík, pomohla jí do něj, a ona se začala vzhlížet v zrcadle.

Klepněte pro větší obrázek

Nemám nějaký krátký rukávy?

Docela jo...

To mi nesmíš říct! Nemám a hotovo!

Tak nemáš...

Ujisti mě o tom!

Vůbec vám to není malé, sedí vám perfektně!

Myslíte?

Rozhodně!

A jakej je to vůbec materiál?

Tohle bude nejspíš...

Chcete říct kašmír, že jo? Koukla na mě významně.

Přesně tak, je to kašmír!

Tak já si ho vezmu... A co se k tomu hodí?

No... Třeba tohle tričko... Pohlédla jsem směrem ke stejně barevnému triku.

Jak třeba, prosím vás? Vezmi šanon s nákresy všech věcí, tam jsou doporučené lůky!
Vrazila mi do ruky jakousi bichli.

Vyhledej to tam a doporuč mi, co se k tomu doporučuje...

Kiki...

Žádný Kiki, každá třetí po mně ten šanon chce! Vzala mi vítr z plachet.

Naštěstí si ale nic z doporučovaného moje marnivá zákaznice už nevybrala, takže jsem i s důležitým šanonem zamířila k pokladně.

Snad mi nejdřív ten svetr pomůžeš sundat, ne?!

Jistě...

A nikam nechoď, zákaznice ukončuje nákup, ne ty!

Dobrá, tak co to ještě bude?

Nějakou bundu potřebuju... Začala se rozhlížet.

Zavedla jsem ji k regálu s černými bundami.

Já nemám černou ráda, máte i jiné barvy?

Rozhlédla jsem se a našla regál s bílými.

Výborně... Ale ty jsou moc krátké, já potřebuju něco pod zadek... Máte tu samou v delším?

Rozhlédla jsem se. Máme!

Sundala jsem z věšáku tutéž bundu v delším provedení.

To není ta samá!

Je!

To je úplně jiná! Lhala mi do očí.

Protože já marně hledala rozdíl, kromě délky.

Tady ta má kapucu z králíka, tahle z norka!

AHA! - Jdu DOMŮ!

Nikam nejdeš, to si prostě zapamatuješ. Snad poznáš králíka od norka, ne?

Jak vidíš, tak ne...

Proběhlo krátké školení na téma zvířecích chlupů.

A pak si neodbytná zákaznice vybrala bundu podle svých představ sama.

Mrskla ji po mně k rozepnutí.

Ta vám bude asi velká - vy jste taková štíhlá... Zkusila jsem lichotit.

Snad znám svý tělo... Tahle mi bude.

A měla pravdu, zná holt svý tělo líp, než já - jaký div!

Pak se na mě zadívala.

Tak půjdeme ke kase? Zeptala jsem se nesměle.

Špatně! Dokud jsem tě nestopla, máš mi nabízet doplňky...

Vybrala byste si u nás nějaké korále třeba?

Ne, už je to všechno.

A co boty?

Nezdržuj ji, řekla ti jasně, že už je to všechno!

S očima na vrch hlavy jsem se dopotácela k pokladně.

Fiktivní prodej proběhl hladce, zaškobrtla jsem jen v momentě předání tašky s nákupem.

Nesmíš mi to prostě jenom podat přes pult!

Mám ti k tomu ještě zazpívat nebo co?

Musíš VYJÍT před pult.

Vyšla jsem, tašku jí podala a objala jsem ji na rozloučenou.

Kiki vyprskla smíchy, že až takhle vlídná být skutečně nemám. To je dobré vědět...

Večer před spaním jsem si to opakovala: Být zákaznici k ruce, ale ne hned. Zato vytrvale. Když mě pošle pryč, musím přijít zas. Ale ne hned!

Když mi neodpoví na pozdrav, nesmím si z toho nic dělat. Rozhodně a v žádném případě ji nesmím učit slušným mravům. A nebrat si nic osobně!

Když si na něco ukáže, musím jí to vyzkoušet. Ale nejdřív ověřit, jestli si ukázala na svou velikost. A pak jí podat menší, než bych tipla... Některé to zalichotí, jiná mi to dá sežrat - ZVYKNOUT SI!

Vygumovat si mozek.

Ale neplést si králíka s norkem!

A i bez mozku poznat kašmír.

A vidět rozdíly i tam, kde žádné nejsou. Bez mozku.

Zákaznice ukončuje prodej, ne já!

S taškou musím vyjít k zákaznici před kasu.

A při loučení ji vřele obejmout - to aby už nikdy nepřišla!

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře