Když jsem dostala nabídku přispívat do blogu na Mojebetynka.cz, hned jsem věděla, že je to něco, co budu dělat s láskou. Ležela jsem v posteli a pomalu usínala, když mi začaly chodit myšlenky o tom, jak tyto příspěvky psát a taky o čem. Přišla jsem na spoustu témat, které budu ráda s Tebou sdílet. Přiznám se, že jsem blog ještě nikdy nepsala, a o to mi to přijde ještě víc přitažlivé. Jak mi hlavou běhaly různé nápady, přistihla jsem se při tom, že chci psát právě tobě – Katce, Martině, Lucce, prostě vám všem, a že chci psát dopis. Je škoda, že současná doba tak spěchá, že se dopisy, které se dřív psávaly, smrskly do formy smsky. Co myslíš?
Takže: Předem mého dopisu… ;-) se Ti chci představit. Jmenuji se Renda, je mi 37 let, jsem skoro rozvedená a mám dva parádní kluky 8 a 4 ve své péči. Roky jsem přemýšlela, proč tady na tom světě jsem právě já, co tu pohledávám. Co se práce týče, tak jsem prošla různými oblastmi. Vzhledem ke svému ekonomickému vzdělání jsem se orientovala na účetnictví, obchod, správu realit a tak podobně. Nic z toho mě ale nijak zvlášť nepřitahovalo, nebavilo. Naštěstí rok se s rokem sešel, bylo mi najednou 35, měla jsem vysokou školu, manžela, děti, práci, co mě uživí, ale přesto jsem nebyla spokojená. Znáš to? Je to zvláštní pocit. Naštěstí se staly různé události, o kterých se jistě v budoucnu taky zmíním, a tak tu teď stojím – na své cestě. Asi se ptáš, co je „ta cesta“… Já tomu říkám, že „Rozsvěcím světýlka v lidech“. Prostě pomáhám ostatním, aby se taky vrátili na tu „svou cestu“. Dělám to různě. Pracuji s hypnózou, TFT terapií, koučuji a tak podobně, podle toho, co ten konkrétní člověk zrovna potřebuje. Moc mě to baví a konečně vím, co tu na tomhle světě pohledávám zrovna já.
Moji kluci jsou můj druhý svět. Moje rodina. Ondrovi je osm a půl a chodí do třetí třídy. Musím přiznat, že i na mě, kliďasa, je docela síla půl hodiny opakovat čtyři anglická slovíčka s různými fyzickými pohyby a grimasami, abych si uvědomila, že si je stejně stále plete, natož abych chtěla, aby je dobře napsal… Ale je to spíš o školním systému než o inteligenci mého dítěte. Ondra je velmi chytrý, pozorný, šikovný, zručný, ochotný, jen když v některé činnosti nevidí smysl, tak nemá vůbec žádný důvod tomu věnovat byť i sebemenší kus energie. Myslím, že hodně dospěláků, mě nevyjímaje, by se od něj mohlo učit.
Broněček je mladší syn a v dubnu mu bude pět. Ten se na druhou stranu v písmenkách a slovech přímo vyžívá. Přečte cokoliv, div že z něho není už teď knihomol. No, od vynálezu počítače je to celkem pochopitelné. Takovou eleganci při „práci“ na mém notebooku jen tak někdo neuvidí. Zajímavé je, že svou vyspělou inteligenci občas vyrovnává velkou tvrdohlavostí, vztekáním, donucováním, prostě dělá ze sebe ještě menšího, než je. Je mým velkým učitelem trpělivosti. Taky máš nějakého svého učitele?
No, řekla bych, že skloubit vlastní studio, kde já provádím terapie a koučování a můj kolega Milan masáže a reiki, s rodinou, když nemám ani manžela ani babičku, která by pohlídala, a s ostatními nezbytnými administrativními úkoly, které se na člověka hrnou, není věru úkol jednoduchý. Na druhou stranu musím říct, že se cítím opravdu skvěle a vím, že pokud si člověk jde za svými cíli a po své cestě, jde všechno jako po másle.
Na první dopis je to, myslím, informací až dost. Těším se na tvou odpověď, jak se máš ty, co děláš, co tě baví nebo trápí.
Tvoje Renda