Dneska mám ale s tebou jinou věc na probrání. Spíš bych asi dneska potřebovala poradit já od tebe. To je co? Mohlo by se říct, že když radím ostatním, jak se vypořádat s životními situacemi, tak že si pomůžu sama sobě. Když se jedná ale o děti a jejich trápení, tak jsem bezmocná matka, jako každá další. Povím ti co se děje, i když můj syn by asi moc nadšený nebyl, kdyby věděl, že jsem ti to napsala.
Má velký trápení. Má pocit, že není „dost dobrej“. Má pocit,“ že cokoliv udělá, tak není dost dobrý, co dost dobrý – doslovně, že je to hnusný!!!“ Že není „dost chytrej, že si s ním spolužáci nehrajou, že není šikovnej, protože věci, který dělá, se ostatním nelíběj.“ K tomu podám vysvětlení: Je mu skoro devět a v poradně nám paní poradkyně řekla, že dle testů je chytrý jako dvanácti až třináctiletý kluk. Je opravdu moc zručný. Všechno mu jde parádně od ruky. Chodí na keramiku, na Kutila, pořád něco vyrábí, pořád by pracoval a pomáhal mi. I paní učitelka ve škole pěje chvály.
Kde je tedy zakopaný pes? Vidím tady tři hlavní věci, které toto zapříčinily. První jsou lidé, se kterými přichází Ondra do styku, tudíž především já, můj muž s partnerkou, paní učitelka, lektoři a kamarádi. Já syna chválím za věci, které dělá. Nejspíš je tady místo pro posun, abych místo chvály oceňovala, ale zároveň dávala zpětnou vazbu, pokud se mi něco nepozdává. Ondra totiž říká, že velmi dobře pozná, když ho někdo chválí jenom proto, aby ho potěšil, ale nemyslí to vážně. Chování ostatních nepředělám, ale stejně je to zkušenost, kterou Ondra projít musí, protože v jeho životě ho nebudou všichni vodit v rukavičkách.
Druhá věc je jeho přehnaný perfekcionalismus, který má nejspíš po mně. Pamatuju se, že jsem tenhle problém měla taky. Taky jsem byla nešťastná, že tenhle obrázek není dost dobrý, že tenhle úkol není dost dobře napsaný, že dost dobře nezpívám… Ale do teď jsem si myslela, že to bylo především způsobeno tím, že mě moje máma ráda srovnávala s ostatními holčičkami. No, nejspíš je to z vnitřku duše, že člověk chce být lepší. Když srovnám pro a proti, tak je to asi dobrá věc, takový hnací motor, který člověka žene dál, aby byl lepší a v životě, aby něco zázračného dokázal. Na druhou stranu je to pro takového klučinu dost nepříjemná záležitost, aby ji pochopil, natož se s ní vypořádal v pořádku.
Třetí věc je jeho mentální věkový rozdíl se spolužáky. On jim nerozumí a oni nerozumí jemu. Občas Ondra chce, aby děti dělaly to, co on vymyslí, ale to se zase nelíbí jim. Nechápe, proč děti zlobí, nechápe, proč se rvou a dělají ostatním dětem ze třídy zlo. Tohle se nejspíš zlomí až na střední škole, pokud všechno půjde dobře, teď je to ovšem dost velká překážka.
Je tady vlastně ještě jedna věc, která mě napadá… Ondra začal mluvit později a je to měsíc, co se naučil konečně vyslovovat r a ř. Ještě mu to občas činí problémy, ale jinak už hlásky zní v pořádku, pokud si na ně dává pozor. Tenhle handicap se samozřejmě projevuje i ve čtení a následně i v psaní. Tam jistě ve třídě cítí, že není nejlepší a to ho frustruje.
Takže, co jsem udělala. Vysvětlila jsem mu, že je důležité, aby věci, které dělá, dělal s láskou, a aby s nimi byl spokojený on sám. To, co si o těch věcech myslí ostatní, není jeho problém, nýbrž problém těch ostatních. Protože každý máme svou realitu, svůj svět, svoje brýle, přes které se na svět díváme. A tak, pokud se to těm druhým nelíbí, bude nejspíš spojeno s jejich brýlemi a že na to mají plné právo, aby se jim to nelíbilo. To ovšem neznamená, že je na té konkrétní věci něco špatně. Chápeš?
Pak jsem mu řekla, že má takovou jednu věc, které se říká perfekcionalismus – tedy to, co mu způsobuje, že má pocit, že věci nejsou dost dobrý. Vysvětlila jsem mu, že je to věc, která ho žene dál, ale že je dobrý, aby si uvědomoval, že jí má a naučil se jí rozpoznávat. Pokusila jsem se mu vysvětlit, že má věci dělat pokaždé, jak nejlépe za dané situace umí, ale nikdy ne hůř a hlavně, aby se nesnažil je dělat líp. Hm…
Připomněla jsem všechny různé situace, které znám, kde byl opravdu dobrý a šikovný. Dneska byl například ze všech kluků ve třídě třetí v soutěži v plavání. Věci, které vyrábí, mají nápad a jsou osobité. Má úžasné prostorové vnímání, takže než něco vyrobí, přesně ví, jak to bude vypadat. Ve třídě je pozorný, a když ho něco baví, dokáže se opravdu velmi dobře soustředit…
Copak ale já vím, jestli tyhle věci, které mu dospělácky vysvětluju, dokáže aspoň z půlky pochopit? Netvářil se tedy na to moc chápavě… Budu ho tedy oceňovat se zpětnou vazbou, budu tyhle věci opakovat různě a jinými slovy a budu se s ním mazlit. Protože i on to moc potřebuje, i když by se zdálo, že už je na to moc velký.
Napadá tebe něco, co jsem nezmínila a co by mohlo pomoct?
Tvoje s láskou,
Renda