Jako Blíženec zažívám schizofrenní stav. Láká mě docházet do zaměstnání, být relativně v klidu a každý měsíc zhruba ve stejnou dobu očekávat plat… Lákavé, že? Jenže je s tím spojené i to, že bych každý den trávila dvě hodiny cestování za prací, nebyla svým dětem na blízku a nezažívala adrenalin při kontrolování mailu, zda nemám další objednávku… Něco podobného, jako když chováte slepice a chodíte sbírat vajíčka. A pak, když se staráte o svůj projekt, prostě vás to víc baví. Když o tom tak přemýšlím, mám děti čtyři. Poslední čtvrté se narodilo asi před rokem a jmenuje se MagsBags.cz.
Je skoro deset hodin večer a já přemýšlím, co budeme dělat zítra. Dopoledne je jasné, vstáváme v sedm, dovedeme Tobiáše do školky a pak se vracíme domů. Přichází první blaho dne - moje káva. Někdy si ji doslova vychutnám, voním už k dóze, kde skladujeme kávová zrnka, miluju zvuk mlýnku a pak, když začíná prskat moka na kamnech. Mezitím připravím snídani Mikuláškovi s Verunkou a odbíhám zapnout PC, abych „posbírala vajíčka“. Měla bych nafotit nové vzory kapes a vystavit je na eshop, Mikulášek bude pomáhat… Pečlivě mění kapsy pod objektiv, rovná je a drobnou ručkou vyhlazuje nedokonalosti. Někdy se mi na fotkách objevuje drobnější ruka Verunky a někdy celá Verunka, ráda se fotí. Myslím, že i s přípravou jídla máme na dopoledne solidní plán.
Jdu se podívat ven. Pořád chumelí. Ráno budeme muset vstát o chvilku dřív, abychom byli ve školce včas. Tobiášek se moc těší, jdou se poprvé podívat do školy, brzy nás čeká zápis do první třídy, budeme mít doma školáčka. Až příště pojedu vybírat látky na kapsy, vezmu ho s sebou, aby si mohl vybrat tu nejhezčí na jeho svačinový ubrousek, asi bude s drakem nebo možná s dinosaurem. Strašně to utíká, v únoru to bude šest let, kdy jsme poprvé jeli do porodnice a najednou máme doma předškoláka, jak sám často a pyšně říká. Takže to bude ubrousek na svačinu, aktovka, penál, tužky, první malování lístečků a vlnovek. Ale to předbíhám. Zatím je leden, za oknem padá sníh a do školy se můj předškolák půjde teprve podívat. A určitě bude doma vyprávět Mikuláškovi a Verunce, jak se mu tam líbilo.
Takže leden, pak únor a s ním i Valentýn. Přiznám se, že mě jako svátek zamilovaných nijak neuráží… Ano, máme svůj první máj, ale i v zimě je třeba se nějak vzpružit v ledových dnech. I já jdu s dobou a mám našité první kapsy se zamilovanými motivy. Nakonec na Valentýna před lety jsem od manžela dostala první kytici, ne kytku, ale krásnou kytici plnou tulipánů, bodláků a barevného zelí. Ale to zas předbíhám… Zatím máme z nového roku odkrojených prvních pár dní a nám na zahrádce do čerstvé sněhové peřiny maluje tlapkou stopy sousedův kocour Mikeš.