Blogerka Lenka: Stejně jako můj muž jsem míšenec

Prý se na nás řítí jakási kometa, pokud se ovšem nerozpadne, jejíž sestřička v roce 1670 způsobila mor a selské bouře. No vida. Než se to nějak vyvrbí, můžeme si užívat každý své bouře ve sklenici vody.

„Máte jeden zmeškaný hovor“ objevilo se na displeji mého poněkud nemoderního mobilu. Pokoušela se mi dovolat třídní mé nejstarší dcery. Té, které bude devatenáct, bydlí někde v Nuslích, a píšeme si výhradně přes facebook nebo sms, protože má jiný biorytmus a vstává přibližně v době, kdy já se pokouším usnout. Své věci si řeší sama a kupodivu účinně, i když z mého úhlu pohledu divně. Když ji loni chtěli vyhodit ze školy, nějak se jí podařilo zařídit, že si ji tam naopak raději nechali. Šlo to úplně mimo nás. Tak co najednou ten zájem? Je pololetí a někdo, kdo nikdy nic nesděluje včas, chce mít sám ze sebe lepší pocit a možná si i kryje záda.

Já ale tuhle hru hrát nebudu. Dcera je plnoletá a má ostatně oba rodiče. Jestli jim nestačí k diskusi ona sama, snad by se mohli pokusit sehnat někde jejího otce. Můj tip? Azylové domy nebo někde ve výkonu trestu. Nevím. Nejsme v kontaktu přibližně deset let. Přeju mu všechno dobré. Zachraňovat nikoho nehodlám. Ani paní třídní.

Ráno jsem dala maso do hrnce s vodou a solí, aby se odkrvilo. Vždycky to tak děláme. Když jsme se sestěhovali a trochu si na sebe zvykli, dohodli jsme se předcházet kulturním nedorozuměním tak, že udržujeme především zvyky našich společných předků. Je to tak jednodušší, i když jsem se musela spoustu věcí naučit, protože v mojí rodině se tradice dávno ztratila. A pořád se učím. V pátek peču dva pletené chleby. V sobotu odpočívám. Nechodím mezi lidi bez šátku nebo čepice. Mám seznam jídla, které mohu kupovat. Ostatně většinou stejně nakupuje můj muž, který v tom vyrostl.

V mojí původní rodině se o detailech našeho původu nic moc nevědělo. Dnešní doba má ovšem svoje možnosti a když do mě po stopadesáté někdo začal hustit, že ve mně vidí obraz jisté málem vyhynulé rasy, a dokonce s tím začali „otravovat“ i na rodinných konstelacích, naštvala jsem se a nechala si udělat genetické testy. Nevědomost hříchu nečiní – neboť sama je největším hříchem. Vědomí příslušnosti ovšem zavazuje. Stejně jako můj muž jsem míšenec, jen jiných ras a etnik. Některé kořeny máme společné. Původ zavazuje. Musím s tím žít. Není nutné dodržovat úplně všechno, ale je bezpodmínečně nutné předávat informace dalším generacím. Dětem. Aby věděly, proč se na ně někteří lidé dívají divně. Proč jim připadá k smíchu to, co v jiných vyvolává patos. Proč nikdy úplně nezapadnou do žádné party. Tedy do žádné normální party. Čím jsou jiní. Proč nejsou nikde doma – a proč jim nedělá problém být doma kdekoli. A oni to musí předat dál, protože tyhle věci nevyhasínají ani po staletích. I když už si nikdo nic nepamatuje, stále to funguje, stále je to živé, stále to vystrkuje růžky.

Cítíte, že sem nepatříte, ale nepatříte vlastně nikam. Vážně uvažuju, že založím nějaký spolek míšenců. Lidí, kteří jsou jiní, ačkoli se velmi snaží zapadnout a vlastně nikdy nepochopili, co od nich „většina“ chce – aby neexistovali.

Blíží se nám prezidentské volby. Jako monarchista pochopitelně prezidenta neuznávám – to ale znamená pouze, že pro mne není tak důležitý, neprožívám to. Jako občan mám ovšem problém – kandidáti jsou jeden jako druhý natolik nemožní, že pokud dám hlas komukoli z nich, budu mít výčitky svědomí. Můj muž má v tomhle proti mě výraznou výhodu – není občanem tohoto blázince. Když bude nejhůř, sbalí se a odjede. Pokud mu nepůjdeme příliš na nervy, možná nás vezme s sebou všechny.

Z procházky lesem jsem si přinesla kytičku jmelí, obsypanou bílými bobulemi. „Výborně“ zajásal můj muž „nalepíme je na třešeň“. „Myslíš, že to poroste?“ divila jsem se. „Jmelí je univerzální parazit. Viděl jsem francouzský dokument, který byl z celé poloviny o jmelí.“ „Hm, tak to byl spíš bretonský dokument, ne?“

Na jaře tedy „zasadíme“ jmelí na třešeň, jabloň a bezinku a uvidíme, jestli se chytí. Vidím to v barvách. Prodej přebytků přes plot (nepodléhá živnostenskému zákonu) – jmelí z naší domácí farmy. Ha ha.

Zatímco tohle píšu, na klíně mi sedí Icare a hlasitě vrní. Sedí tak, abych mohla psát, a přitom mi zahřívá nohy. Je to osmiletý hnědý barmský chovný kocour. Odchovanec mého muže, který se vrátil, protože jeho majitelce se změnily rodinné poměry a přestala ho zvládat. Zřejmě v rodině chyběl mužský element, protože u nás Icare funguje bez problémů, nechá se tahat od dětí, chovat od návštěv i „vychovávat“ od mého muže. Jedním z jeho oblíbených kousků je skočit vám ze země do náruče – nevytáhne drápy, protože očekává, že ho chytíte. Vzhledem k tomu, že váží přibližně 7 kilo, není to úplně samo sebou. Můj starší syn ho chtěl zvednout a svalil se s ním na zem. Icare celou dobu vrněl a tvářil se, že je plyšák. Jeho klidná povaha ho přímo předurčuje k fotomodelingu, jen ta tmavá barva mi trochu dělá potíže. Asi budu časem potřebovat lepší foťák.

Rozednívá se. Půjdu připravit maso do hrnce. Budu ho pomalu dusit se zeleninou, jak jsem zvyklá. Takový eintopf. Dědictví jiné linie předků. Některé zvyky jde naštěstí skloubit docela dobře.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře