Teda, umím se taky rozčílit, ale témata, která mě po tom všem, co mám za sebou, ještě dokážou vyvést z míry, by se dala spočítat na prstech jedné ruky. „Dobře, holka, jestli nechceš zmrznout, tak mysli,“ řekla jsem si a zvýšila počet otáček. „Fajn.“ řekla jsem už nahlas. „Rozeber mi prosím tě tuhle skříň.“ „Tuhle?“ „Jó, tuhle.“ „Čím je to lepený?“ „Nevím. Ale je to hodně starý. Tak třicet, padesát let. To ještě nebude ošetřený těma nehořlavejma sajrajtama.“ A nebylo. Skříň hoří krásně, pomalu a dlouho. Podobného nábytku tu ještě pár kusů máme. Překáží v pokoji pro hosty, kde chceme betonovat podlahu. Jsme tu asi tři měsíce, takže když jsme skříně naléhavě nepotřebovali doteď, zcela jistě se bez nich obejdeme i nadále. A navíc nás to inspirovalo i k probírce již vybaleného nábytku. „Ale potřebuju úložný prostory na ty krámy, co jsou v těch skřínkách.“ řekla jsem zamyšleně. A za chvíli „nebo ty věci budeme muset taky spálit“. A je to. Jde to i bez uhlí.
„Stejně tě podezírám“, řekla jsem později u kafe „že jsi to uhlí zdržel schválně, abys mě donutil hledat rezervy“. Jemu by se to podobalo.
Přichází další den. Nejmladší se budí a vydává zvuky srovnatelné se zkouškou sirén každou první středu v měsíci. Tady jsem je zatím ještě neslyšela – nebo jsem si toho nevšimla? Možná že tady nejsou. Příště budu schválně dávat pozor. (Což je výborné předsevzetí od člověka, kterému se minimálně každý druhý týden někam ztratí pondělí nebo čtvrtek).
Na obrazovce mám otevřený chat facebooku a povídám si s dcerou. Chtěla by od nás nějakou kočičku nebo kocoura. Původně měla dostat Modráka (o toho byl vůbec dost zájem). Blackii jí dávat nechci, je divoká. V bytě by se necítila dobře. Navíc má nepříjemný zvyk značkovat všechno, kolem čeho projde. Při pořádkumilovnosti mé dcery a jejích přátel by měli za chvilku označkované úplně všechno (tím myslím oblečení, jídlo, počítače, mobily, peřiny...). Nakonec pro ni ještě budu nějakou kočku shánět, ne? Možná, jestli časem budou koťátka z chovné stanice, mohla by dostat nějaké, co se nehodí do chovu, jenže ona nechce čekat.
Můj muž pracuje v budově, kde se potlouká nějaký toulavý kocourek, spíš ještě koťátko, už mi říkal, že ho možná přiveze, ovšem mysleli jsme, že by ho Blackie mohla adoptovat místo Modráka. Že by si ho mohla vzít moje nejstarší dcera, nás nenapadlo. Třeba by to bylo řešení pro kotě i pro dceru – vychovala by si ho podle svého životního stylu. Když se v bytě střídají tři, kocour by příliš netrpěl samotou ani nedostatkem kontaktu, a my bychom nemuseli řešit jeho ubytování. No, ještě uvidíme.
Icare zase spí. Chovné kočky (i psi) mají často překvapivá jména. Je to dáno tím, že jméno musí začínat písmenem, které odpovídá pořadí vrhu v té které chovné stanici. Nezáleží na tom, kdo jsou rodiče. Pokud registrujete koťata, první vrh, který se narodí ve vaší chovné stanici se bude jmenovat od A, druhý od B, třetí od C... Kočka bude mít jméno (někdy víceslovné) a příjmení. Příjmení je název chovné stanice. Tak třeba Ikárek se jmenuje Icare Chupacabra. Chupacabra je naše chovná stanice. Chovatelé vymýšlejí jména a podle jmen se můžeme dozvědět mnohé o chovateli samotném. Co si pomyslíte o individuu, jehož kocouři se jmenují Quetzalcoatl, Faust nebo Marylin Manson? Jiná chovatelka zase dává poetická jména jako Really Sweet O´Ren, Umberto My Love, nebo Monstera Deliciosa. Mimochodem, Really Sweet je opravdu sladká kočička modré barvy s obrovskýma očima. Zábavné na tom je, že sám chovatel často kočku nebo kocoura oslovuje úplně jinak, než krkolomným jménem, které sám vymyslel. Monstera Deliciosa například prý slyší na jméno Márvinka.
Občas k nám jezdí na návštěvu první žena mého muže. „Umíš španělsky?“ ptala jsem se jí naposledy. „Jenom jednu větu,“ smála se. „Gato de mierda.“ V překladači to nenajdete, protože nejde o spisovnou verzi kontinentálního jazyka, nýbrž španělštinu obecnou, navíc středoamerickou. Dovolím si to tedy přeložit do češtiny sama, korektor promine. Znamená to doslova „zasraná kočka“. Kdo někdy choval něco chlupatého, fousatého a drápatého, zajisté pochopí.
Venku se rozednilo a hustě sněží. Vím, že nám nezamrzne voda v čerpadle, protože můj muž, vynálezce, k čerpadlu nějakým záhadným způsobem přimontoval ohřívací tělísko z akvária, které udržuje teplotu vody těsně nad nulou. Doba, kdy jsme ráno chodili pro vodu k pumpě s plynovou bombou a hořákem tedy snad definitivně skončila. Zbývá pár maličkostí, jako zaizolovat a vybetonovat nějaké ty podlahy, připevnit stropy, omítnout zdi („Omítneme, příliš se tu práší,“ řekl včera můj muž zamyšleně v budoucí kuchyni, která momentálně slouží hlavně jako kotelna a dílna), natáhnout elektriku, abychom nemuseli přeskakovat kabely a prodlužovačky... a pak už to tu bude vypadat skoro jako u lidí. Po dokončení stavby se prý lidé často začnou nudit. My ovšem začneme stavět venkovní kotce, jezírko a kurník...