Blogerka Lenka: Nechtěla bych se dožít opětovného utajování

Víte, co je to „kulturní nedorozumění“? Pokud ne, podívejte se na film „Mars útočí“. Pokud ano, můžete číst dál.

Zatímco dcera už celkem hezky čte v naší řeči, my sami jsme prakticky negramotní. Zvládneme pojmenovat většinu písmen a přeříkat delší text z fonetického přepisu. Každý se svým svérázným akcentem. To je tak všechno.

Oba vcelku dobře ovládáme jazyk země, kde jsme se narodili.

Já umím, domnívám se, celkem dobře česky (na rozdíl od běžného českého novináře umím používat vztažná zájmena, což je asi dáno hlavně tím, že první, co dělám, když zapnu word, vypínám automatické opravy, které z většiny textů dělají paštiku.

Můj muž umí spoustu řečí, ale za rodilého mluvčího se považuje ve španělštině. To má svá úskalí. I když mluví celkem dobře česky a v běžných situacích se snadno dorozumí, myslí pořád španělsky. To, že nerozlišuje zájmena „si“ a „se“, by se dalo přejít. Občas to sice posune význam, ale při znalosti kontextu nad tím mávnete rukou. Už vím, že když řekne, že se poradí, znamená to, že si poradí sám, a naopak. Horší je, že španělština nerozlišuje dokonavý a nedokonavý tvar u sloves.

Proč otravuju s gramatikou? Hned se k tomu dostaneme. Španělština nerozlišuje tvary dělat a udělat. Stavět a postavit. Dokončit a dokončovat. Už rozumíte? Když můj muž řekne, že o víkendu něco udělá, například koupelnu, pak si můžu být jistá, že na tom bude pracovat, ale zdaleka z toho nevyplývá, jestli a kdy to bude hotové... Musím se přiznat, že než jsem tohle pochopila, trvalo mi to přibližně dva roky. Teď už s tím počítám a pokládám upřesňující otázky, které mi pomáhají plánovat návazné činnosti. Bude to hotové do jara? Bude to hotové do konce roku? Kterého roku?

V mojí rodině se informace o tom, co jsme zač, nedochovala. Nevěděli jsme nic, dokud jsem si nenechala udělat genetické testy. Můj muž vyrostl v rodině, kde se tradice udržovala, ale z bezpečnostních důvodů mu dlouho nic neřekli. Jak dokázali před nejmladšími dětmi utajit svůj původ, a přitom dodržet většinu našich zvláštních zvyků? Musíme si uvědomit, že naši lidé mají s utajováním tisícileté zkušenosti. Byla to otázka přežití. Občas se tak stalo, že někdo přežil, aniž věděl, co je zač, protože ti, kdo by mu to byli měli ve správnou dobu říct, už nebyli.

Nicméně nechtěla bych být v kůži matky, která musí svému malému synovi na otázku, proč neudělá někdy k obědu vačici, odpovídat: „Protože my to nejíme“ bez dalšího vysvětlení. Tímto se hluboce skláním před svou tchýní, kterou jsem nikdy nepoznala, protože v takovém napětí bych žít nedokázala. I moje malé starosti jsou někdy nad moje síly. Snad se nevrátí doba, kdy to tak zase budeme muset dělat. Snad.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře