Nicméně kocourův osud je zpečetěn už od večera, kdy muž připevnil knihovničku. Ráno přestěhuju knihy z krabic do poliček, krabice se přesunou na hromadu „na podpal“ a kocourovy misky, písek a přenoska ven z pokoje nad schody. Je to skoro nejteplejší místo v domě, jen tam nejsou peřiny. A budu konečně moci nechat nejmladšího, aby se batolil po pokoji, aniž by hrozilo, že si začne dělat bábovičky v kočičím písku. A Icare se bude moci věnovat svým oblíbeným pochůzkám kolem celého domu, tak jako hlídkoval v pražském bytě, než jsme se přestěhovali. Icara ven nepouštíme, je to perspektivní chovné zvíře s přítulnou, snad až příliš důvěřivou povahou, a navíc, barmské kočky nemají podsadu, takže jejich srst je nechrání před zimou. Inu, exoti...
Takto přemítajíc, upadla jsem opět do neklidného spánku, rušeného jen bolestmi kloubů a kocourem, který se pochopitelně vrátil a s hlasitým vrněním se uvelebil pro změnu na polštáři. O barmách se říká, že jsou to kočky na suchý zip. Odlepíš si je z kalhot a přichytí se na svetr. Nevím, jestli to platí všeobecně, ale Icare je v tomhle ukázkový příklad.
Budík jsem zcela výjimečně zaspala, ačkoli jsem to většinou já, kdo cloumá mým mužem a sděluje mu, že první vlak právě projel naší stanicí, takže je nejvyšší čas se probrat. Vstala jsem až za světla. Ze stále ještě mokrého dřeva se mi podařilo vykouzlit něco jako oheň, což v mém věku považuji za mohutný sportovní výkon, neboť špalíky je třeba štípat sekerkou bez topůrka pomocí železné palice na lámání betonu. Ale oheň hoří i teď, v poledne, a ohřívá vodu v obrovském prádelním hrnci, abych mohla umýt nádobí.
Blackie si přišla pro svou dávku jídla. Žije si svůj svobodný život venkovní kočky, ale dvakrát denně se přijde ukázat a nafasovat jídlo. Servíruju jí granule přímo před čumák, protože jsme na zahradě v poslední době viděli cizího černého psa, kterého živit nehodlám. Ještě nedávno s námi bydlel i kocour Modrák, pachatel vraždy našich tří zebřiček, ale na Nový Rok ho vyplašil ohňostroj a vběhl do rajónu sousedova vlčáka. Zahrabala jsem Modráka na zahradě a na jaře k němu vysadíme třeba modrou hortenzii.
Přemýšlím, jestli děti budou ochotné jíst smažený celer. Něco jim ale dát k jídlu musím. Celý život jsem byla nucená improvizovat, a teď už mi opravdu dochází invence. Navíc mě skutečně upřímně nebaví vařit.
Možná bych měla vymalovat zeď kolem horních schodů. Míň by se prášilo a bylo by víc světla. Na druhou stranu je to spousta práce, tak trochu se přitom nadělá, a není zrovna ideální suché a větrné počasí, aby malba rychle schla. Taky bych mohla pokračovat v izolačním nátěru koupelnové podlahy. Než začne zase pršet, protože při dešti voda prosakuje nezaizolovaným stropem a kape dolů. Nad koupelnou bude ještě jedno patro a v něm bude zimní zahrada. Jednou.
Našla jsem svůj mobil, ale je bez kreditu, takže nemusím nikomu volat a nic vysvětlovat, s nikým se dohadovat a domlouvat schůzky, které nakonec z organizačních důvodů odvoláme. Úřední věci nechávám zpravidla na partnerovi, ne že by na to byl o tolik šikovnější, ale je tak nějak ochoten to zařizovat, což je pro mě nesmírně pohodlné. Asi se na mě podepsalo i to, že jsem doma s dětmi nepřetržitě už osmý rok. Příležitostné přivýdělky mě sice vyvádějí z míry, ale rutinu každodenní izolace nijak podstatně nenarušují. Až jednou definitivně přestanu rodit, přijdu do světa, o kterém už dávno vůbec nic nevím. A upřímně – nijak zvlášť mi nechybí. Snad to nebude příliš brzy.