Blogerka Jana: Stále ještě umím pouštět hrůzu!

Děti v týdnu vysklily dveře a já zjistila, že nejsou dědičné pravděpodobně pouze geny, ale asi i zkušenosti.

Jsem doma po noční, čerstvě probuzená, tudíž asi v jednu odpoledne, a cvičím si podle internetu. No zrovna posiluju břišní svaly, takže jsem opravdu pekelně pohroužená do svého vnitřního světa, a zejména do pocitu bolesti. Při tom slyším hlasy, které mě chtějí z mého soustředění vytrhnout, a jen si řeknu, že děti umějí být někdy i otravné. No prostě se úplně jednoduše provokují a honí. A venku je tak hezky, tak proč se nehoní tam? Než je stihnu vyhnat, tak z dálky slyším zvuk padajícího skla.

Dětem se nic nestalo, a tak do mě vjel opravdu velký vztek, který jsem si na nich dostatečně hlasitě vylila. Až mě začalo skoro bolet na hlasivkách. No aspoň jsem po delší době zjistila, že ještě umím pouštět hrůzu a dítka mají stále respekt, protože se přede mnou snažila fakt zalézt. Pak jsem je vyhnala ven, abych už nemusela nijak reagovat, a pohroužila se do vzpomínek.

U nás doma jsme byly taky dvě, akorát holky, a honit a provokovat jsme se tedy fakt taky uměly. Měly jsme průchozí obývák ze dvou stran, tak to byl opravdu výborný prostor pro obíhačku. No a při jedné takové příležitosti moje sestra proběhla dveřmi a pak je za sebou zavřela, takže zákon setrvačnosti u mě zafungoval a já rukama prošla sklem.

Takže jsem si uměla dost dobře představit, jak se jim to povedlo, a vlastně jsem se na ně už neuměla ani zlobit. Přesto jsem si říkala, že bych měla vymyslet nějaký trest, protože mi to přišlo nevýchovný, kdyby jim to úplně prošlo. V ten moment mi došlo, že ale nevím jaký. Ani to nemám moc natrénovaný, protože děti vlastně od nás ani tresty nedostávají, asi ani není moc za co.

Největší chuť jsem měla je využít jako levnou pracovní sílu a nechat je uklízet domácnost. Samozřejmě by to udělaly místo mě, takže uvažování bylo zcela zištné. No ale pak jsem si říkala, že dávat za trest práci by v nich mohlo pěstovat odpor k práci, a to by jim asi nebylo moc užitečné. No a nechat je to zaplatit mi přišlo blbý, jelikož Honzík má nasyslíno, ale Barča ne, takže by to musela splácet z kapesnýho a nic by neměla.

Nakonec jsem došla k řešení, které v podstatě spojuje tyhle dvě věci do kupy, a sama sebe jsem plácala po zádech, jak hezky jsem to vymyslela. Domluvily jsme se, že budou pracovat na zahradě s tátou, který jim dává takhle i příležitost si přivydělat, a tentokrát svou mzdu nedostanou a zaplatí se z toho sklo.

No a dnes začala dcerka svoji první práci a tvářila se poněkud otráveně a samozřejmě mi vpálila, že za trest je ta práce, a vůbec nepochopila, že tím trestem má být neproplacení mzdy za práci.

No prostě je vidět, že někdy můžeme vymyslet opravdu dost ‚rafinované‘ teorie a postupy, a ten druhý nám to může nádherně zhatit tím, že tomu neporozumí.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře