Blogerka Jana: Mám strach, že mé děti ztloustnou

Dneska u večeře jsem zase zjistila, že zbavit se hrůzy z tuků není vůbec snadné. Bylo to ve chvíli, kdy můj manžel vařil sobě a dětem večeři.

Co víc si přát, já dorazím z práce a tam už bublá polévka. Jenže, pak vidím další připravené potraviny a to hranolky, smažený sýr a těsto na palačinky. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Asi to znáte… Něco se vám nelíbí, ale není úplně snadné na to reagovat.

Asi bych měla vysvětlit, proč tak vyšiluju z jedné večeře. Ono je to tak, že jako malá jsem měla a do teď mám celkem obézní mámu (cca 130 kg). Mně to jako dítěti přišlo příjemné a dobře se mi do ní zabořovalo, přišla mi měkká a bezpečná. Jenže ona sama to považovala a považuje stále za něco, co jí zničilo život a tak mě takhle i strašila, že když ztloustnu, tak si celý život zkazím. A tak i přesto, že se mě netýká boj s nadváhou v takové míře (jsem lehce oplácaná a muži se to líbí), tak ve mně pravděpodobně zůstal ten děs, že rostoucí váha je něco šíleného.

Tento strach se mi mnohem více než do sledování vlastní váhy vrazil spíše do toho, že jsem se začala obávat o své děti a zejména o dceru. Asi v jejích osmi letech se jí lehce začalo zaobalovat bříško a já si toho všimla. Můj vnitřní dialog zněl asi takto nějak: „Začíná nabírat… No a co? Hlavně jí nic neříkej, abys ji netraumatizovala! No jo, ale když budeš dělat jako by nic, tak se to třeba zhorší! No, a když ji na to budeš upozorňovat, tak třeba začne vyšilovat a stane se z ní anorektička a bude odmítat jídlo!“ Rozhodně jsem vůbec nevěděla, co s tím dělat. Moc jsem se bála začít ji nějak limitovat v jídle, hlavně jsem nevěděla, jak moc, abych jí neublížila. A do toho jsme ještě v rodině pohromadě, takže jsem vlastně ani neměla přehled o tom, jaké všechny dobrůtky, kde dostává. A ještě jsem si uvědomovala, že tím, že mám v sobě ten strach, tak jí vlastně ani neumím dát správný a zdravý přístup k jídlu.

Během mého hraní si na pštrosa – skoro dva roky jsem předstírala, že nevidím, že se dceři zvyšuje váha – jsem stejně nevymyslela, jak na to reagovat opravdu správně. Takže nakonec jsem ji vzala na obezitologii, kam chodí i díky potížím se štítnou žlázou a alespoň tím jsem pro sebe získala pocit trochu zodpovědné mámy za dětskou výživu. To víte, když jsem nevěděla sama, tak jsem si nechala poradit.

Upřímně, nestal se žádný zázrak a dcerka i synek se nacházejí dle doktorů stále v pásmu mírné nadváhy. Nakonec asi i já. Ale pravda je, že se nám společně podařilo zastavit tempo nárůstu váhy a to u dětí a vlastně i u mne. Nevím, jestli nám pomohla víc paní doktorka nebo to, že jsem se rozhodla přestat strkat hlavu do písku a začít situaci řešit. Díky jídelníčku, co si děti psaly, jsem si uvědomila, že požitkářský styl života naší rodiny zafungoval tak, že si opravdu dost zvykly na lahůdky tučného charakteru – smažené a sladké. Což není těžké odbourat, pokud vám dítě nezačne tvrdit, že mu nic jiného nechutná. Takže to byl chvíli i boj o to, co tedy nabídnout. Nakonec se i nějaká nová jídla dala objevit a já se začala uklidňovat.

Příliš brzy… Jelikož mi nedošlo, že i můj muž má rád hlavně tučná jídla a jaksi díky tomu má pocit, že těm dětem něco beru a kradu jim dětství a asi to taky moc přeháním a nakonec ta doktorka taky. Vždyť to přece mají rádi a nejedí to furt!

Takže dětem nosí koláče a zmrzliny a vaří jim někdy večeře dnešního tipu jako hranolky a palačinky. A mně se pak sevře žaludek, jelikož mi přijde krásné, když táta dělá dětem večeře, nebo kupuje dobrůtky.  A pak nevím, jestli to fakt nepřeháním a pak kouknu na manžela – on má nadváhu a pak a pak… 

Prostě vám to píšu v době, kdy to fakt ještě nemám vyřešené, hlavně v sobě, jaký postoj mám zaujmout. Řešit, či neřešit? Čí to je zodpovědnost? Moje, nebo dětí? Nebo to mám hodit na manžela?

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře