Blogerka Jana: Asi jsem z části chlap…

No, a jak jsem na to přišla? Úplně jednoduchou a logickou dedukcí. Totiž, říká se, že nejtěžší mužská choroba je přeci rýmička. No a já tuhle chorobu chytla a fakt trpím a rozhodně to nenesu nijak statečně, jak by se na „ženu“ hodilo.
Blogerka Jana: Asi jsem z části chlap…

Takže jsem buďto chlap, tedy aspoň mentálně, anebo můžou i ženy trpět zcela upřímně a klidně i fňukavě. Raději beru tu druhou variantu, protože osobně nevidím nic statečného na tichém utrpení. A to hlavně proto, že když trpíme tiše a nenápadně, tak nám nemůže nikdo pomoct. Jo a taky, když už by nám náhodou pomáhat nechtěli, tak by aspoň měli vědět, jak nám je. To je praktické i proto, že pak není nutné tolik vysvětlovat náhlý záchvat křiku s brekem zároveň. To se stalo v sobotu a dokonce jsem pak dostala chápavou SMS od mého muže. Takže to asi tak k mému momentálnímu rozpoložení. Teď by mne zajímalo, co vy na to?

Jinak moje dcera Barča si už stihla přečíst první dva kousky, co jsem napsala a měla hned nějaké výtky. Tedy to hlavní bylo, že když jsem nás představovala, tak ji jsem nazvala Bárou a syna Honzíkem. Takže Baruško, až toto budeš číst, tak věř, že v tom nebyl úmysl ti naznačit pozici méně oblíbeného dítěte. A ta další výtka se týkala toho, že pak píšu prý o psovi a zase né o dětech. Na to jsem ale měla logickou odpověď hned. Když tu nebyly, tak nebylo co o nich psát. Pak jsem jí také říkala, že vlastně s nimi nemám žádné zvláštní problémy, tak nevím, jestli nebude nuda psát o tom, jak si rozumíme. Asi jsem v tu chvíli byla v části mozku, která lakuje svět na růžovo. Z toho mne rychle vyvedla a řekla, že co kdybych popsala ty naše hádky.

Takže dcerko díky za inspiraci i za to, jak mne neustále udržuješ v komunikační formě. Zrovna dnes jsme měly zase jednu debatu. Téma: letní dovolená. My ji naplánovali na červen – přeci jen dost finanční rozdíl – no a Barča, když to zjistila, tak se čertila, že bude muset vše ze školy dopisovat. Dnes se k tomu vrátila a opět se mi to jala vysvětlit. Dokonce použila velmi empatická slova. „Mami, zkus si představit, jak by ti bylo na mém místě!“ V duchu jsem zajásala, protože jsem si tuto prosbu „přečetla“ tak, že chce tedy pochopení a toho jí přeci můžu dát spoustu. Pak jsem se jala dlouhými souvětími popisovat, jak rozumím její situaci a dokonce jsem si u ní ověřovala, že tomu rozumím správně. Po několika větách, ode mne velmi empatických, se však začala dcera navztekaně zvedat a odcházet. Já učinila ještě chabý pokus a vykřikla něco v tom smyslu, že jí přeci dávám podporu a na to ona jen odfrkla: „TO ALE NIC NEŘEŠÍ!“

V tuto chvíli mi dochází, že ta situace zase trochu narušuje jeden mýtus. A to ten, že ženy chtějí hlavně podporu a nepotřebují nabízet hned řešení.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články