Blogerka Daniela se představuje: Vyznávám respektující výchovu

Jmenuji se Daniela Tlapáková, za měsíc mi bude 40 a jsem maminkou čtrnáctiletého Adama a šestiletého Oskara. Bydlíme v obci Chrášťany na Praze západ. Zajímá mě duchovno, vše okolo osobního růstu, dětí, přírody. Miluju děti, zvířata, černochy, třicátá léta, staré české filmy a seriály, bubny, pohyb všeho druhu, kafe, moje auto a občas celý svět. :-)

Provozuji kineziologickou poradnu a momentálně se intenzivně věnuji „Respektující výchově“. Možná někdo znáte knihu „Respektovat a být respektován“, z velké části z ní vycházím, ale přidávám inspiraci z „Konceptu kontinua“, ze souvislostí, které jsem se naučila od Zdeňky Jordánové, doporučuji její knihu „Tvoje dítě jako šance pro Tebe“, z „Vychováváme děti a rosteme s nimi“ a především z vlastních zkušeností…

O čem to vlastně celé je? O navrácení se k přirozenosti, k sobě samým, k svobodě a lásce.
Bývala jsem autoritativní matka, která vždy věděla lépe, co je dobré pro (nejen) její děti. Pokud jsem byla přesvědčená o správnosti svého názoru, vyžadovala jsem, aby se podle něj děti začaly, bez protestů a co nejrychleji, chovat. Používala jsem např. metodu „počítám do tří“, určitě znáte, když se do tří něco neudělá, následuje nějaký trest, nepříjemnost. Také jsem dělala vše především pro děti a sebe jsem odsunula na poslední místo. Na sebe jsem neměla čas, peníze, zájem…

V jedné meditaci jsem se kdysi dozvěděla, že jsem svému prvnímu synovi dala své srdce. Moc jsem tomu nerozuměla, ale tušila jsem, že něco je hodně špatně. A především díky velkým potížím ve vztahu s mým mužem, otcem našich kluků a astmatu jsem nastoupila cestu uvědomování si, co a proč se v mém životě děje, kdo jsem, co chci a jak léčit sama sebe i ostatní. Spolu s tím se začaly měnit i mé postoje a chování k dětem.

Takže jsem postupně opouštěla nadřazený postoj, příkazy, tresty, křik, chválení, vyhrožování, zákazy, výčitky, moralizování, urážky. Výsledky se dostavovaly celkem rychle, měla jsem radost z každého posunu. Avšak brzy jsem zjistila, že pokud nedělám to, na co jsem byla zvyklá celý život, cítím se bezmocná a kluci na mě kašlou a dělají si, co chtějí. Pak přicházely výbuchy vzteku a opravdu rázné a nerespektující nastavení hranic. Nevzdala jsem to a v pravou chvíli přišly další informace a poznání.

Dnes mohu s pokorou sobě vlastní :-) říct, že s dětmi máme rovnocenné vztahy, zároveň pevné hranice a pravidla. Samozřejmě je ještě stále na čem pracovat. :-) Proces to byl dlouhý a náročný, především v souvislosti s tím, že začal u staršího syna až v jeho dvanácti letech. Ale to podstatné, co nám to přineslo, je naše větší blízkost, synova otevřenost, uvolněnost, větší schopnost konstruktivně řešit problémy, větší citlivost, vstřícnost, komunikativnost, spolupráce, odpovědnost a samostatnost.

A cesta zpátky už nevede…
Pokud byste chtěli vědět více o „Respektující výchově“, koukněte na mé stránky nebo přijďte k nám, ráda Vás uvidím. :-) www.terapieodpustenim.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře