Blogerka Daniela: Ranní vypravování s respektující výchovou

Během posledních dvou dní jsem si uvědomila, jak moc se liší ranní odchody do školky se synem od těch v minulém roce. Tento školní rok totiž vyrážíme v klidu, včas a oba spokojení.

Jednoho rána se mladší syn probouzí a já mám vše připraveno. Dokonce mi zbývá čas navíc.  Po pomazlení syn vstane, já ještě dávám nádobí do myčky a zařizuji pár drobností. Po nějaké době synka upozorním, že má už jen dvacet minut na to, aby se nasnídal, oblékl a srovnal svačinku do batůžku. A je tedy potřebné začít se připravovat, abychom stihli vlak. A v tomto bodě se už rozchází současná verze přístupu od toho minulého. Dříve jsem už byla lehce nervózní s obavou, abychom nepřišli pozdě, začala jsem v komunikaci mírně tlačit a několikrát připomínala, co vše má udělat, popřípadě jsem nad ním stála a čekala, kdy už tedy začne.

Dnes věřím, že i on chce stihnout vlak a rozhodně mě nechce schválně zlobit. :-) Takže jsem v klidu, odcházím a nechávám mu prostor. Zdárně tedy posnídá, srovná věci do batůžku a jde se oblékat. A v tu chvíli začínají komplikace, jak to bývá. :-)

Když přijdu k oblečení, které jsem synovi připravila, zjistím, že naše kočička mu počůrala mikinu i tričko. Nevadí, dáme jiné. Při oblékání syn začne kňourat, že ho tlačí kalhoty. OK, dáme tedy jiné. U těch jsou zase třeba povolit knoflíky v pase. Pak zjistíme, že je malé i tričko, fajn dáme jiné. Celé to trvá už déle, než je žádoucí, už jsem trochu neklidná. Dříve bych začala zvedat hlas, nadávat, že to nestihneme a necitlivě tlačila, abychom ale už hned šli! Dnes řeknu: „Už opravdu nemáme čas a mohli bychom zmeškat vlak, pomohu ti, ano? Syn kývne a já oblékám už dnes třetí tričko a mikinu. Při tom se syn začíná kroutit a opět kňourat, že mu je nepříjemné, jak má ten rukáv od trička pod rukávem pod mikinou. Dříve bych ho přesvědčovala, že je všechno v pořádku a že mu to nemůže být nepříjemné…“. Dnes jsem v klidu, přemýšlím, jakou potřebu asi nemá naplněnou, čekám a oblékám dál. Pak přijdou na řadu boty, tedy dnes holinky. Obuje si je a opět slyším nářek, že ho to tlačí. Povídám: „Tak utíkej do skříňky pro ty druhé.“ Běží tedy pro jiné. Uteče chvilka, nejde, jdu za ním. Dříve bych z předsíně křičela: „Kde jsi? Co tam sakra děláš?“ U holinek syn fňuká, že vnitřní látka je odchlíplá. Já na to: „To zvládneme i tak, pojď, pomůžu ti.“ Obouváme holinky s kalhotami dovnitř. To syna „hrozně“ tlačí. A to je okamžik, který bych už dřív opravdu psychicky nezvládla. Dnes mlčím, dívám se a pak v klidu říkám: „Co s tím tedy uděláme?“ Chvilka ticha a pak mě napadne: „ Dáme kalhoty ven, přes holínky!“ To netlačí, ale syn na to: „ Ale to budu mít dole ty kalhoty mokrý.“ Já na to: „Když to bude potřeba, tak si je vyhrneš.“ Vypadá to, že můžeme jít oblékat bundu. Syn má tedy bundu i batůžek a požaduje dát kapucu dovnitř. A to už skutečně musíme jít. Řeknu tedy v klidu, že musíme jít a upravíme to případně v metru.

Odcházíme o něco později, než jsem měla v plánu, ale vlak v klidu stíháme, nikdo nepláče (na rozdíl od dřívějších podobných situací) a v metru nejenže už nic neupravujeme, ale usmíváme se na sebe a já mám skvělý pocit, jak jsem to dnes zvládla.
Více se o „Respektující výchově“ dozvíte na mých stránkách www.terapieodpustenim.cz. :-)

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře