Máme tři děti, žijeme v domě na vsi, máme nějaká ta zvířata, rádi spolu trávíme volný čas. Také oba pracujeme, naše děti navštěvují školní zařízení, jezdíme sem tam na dovolenou, máme přátele, se kterými se občas navštěvujeme. Snažíme se každý udržet si svoje koníčky a nevzbudit přitom dojem, že šidíme rodinu. Máme stejné starosti – vydělat na otop, na palivo do auta, na dětské aktivity; stihnout své povinnosti a ještě si dopřát relaxaci, nenervovat se, že nestíháme, nehroutit se pod náporem puberty potomků... A přece už šest let žijeme úplně jinak.
Už šest let s námi žije naše nejmladší dcera Tonička. Díky ní máme v obývacím pokoji místo sedací soupravy rehabilitační stůl, místo televizoru, který nebyl zapnutý ani o vánocích, nám hraje z reproduktorů hudba Uhlíře, Nohavici a jiných, které Tonička zbožňuje. Často nedodržíme slib, že někam včas dorazíme, protože když Tonička zavelí, nikam se nejede...
Tonička má neobvyklou genetickou vadu, tzv. Rettův syndrom. Na první pohled je to normální holčička, ale na ten druhý už každý bezpečně pozná, že není v pořádku. Díky ní máme otevřené oči dokořán, dokážeme na spoustu věcí hledět z jiného úhlu pohledu, dokážeme pochopit i jiné (divné) názory jiných (divných) lidí. Díky ní máme trochu jiné hodnoty v popředí, než jsme mívali dříve.
Přeci jen žijeme jiný život, než většina. Tenhle život nás naučil improvizaci, trpělivosti, vzájemné podpoře, poznání, že nad vším nejde zvítězit. O to víc je v tomto našem životě radosti, úsměvů, legrace a lásky. Věřili byste tomu, že pětiletá, prakticky němá holčička si najde v Řecku přítele? Nebo že dokáže Angličance očima sdělit, že jí to sluší? Že se dokáže pěkně naštvat, když jí nedovolíte koukat na pohádku? Na nějakou legrační historku třeba dojde příště... :-)
Vaše Andrea