Blogerka Andrea: Ještěrka a pendrekoví šneci

Navzdory slibovaným veselým historkám vám nyní předkládám horor. Jedná se o skutečnou událost.
Blogerka Andrea: Ještěrka a pendrekoví šneci

I ten, kdo mě nezná, může uvěřit, že miluji sladké. Není proto žádným tajemstvím, že kdykoli mě přepadne chuť na sladké a jsem v dosahu civilizace, jdu do obchodu a koupím, oč si tělo žádá… Jednou je to tabulka hořké čokolády, na které si s lehkým svědomím pochutnám, jindy jsou to pendrekové lékorky, příště to vyhraje zákusek z cukrárny…

Většinu svého pracovního času strávím v autě. V autě se dobře mlsá, obzvlášť když se vám den vleče a zdá se nudný. Nutno podotknout, že jako správná žena nikdy nesním všechnu sladkost najednou. Opravdu, dám si kousek a zbytek si zakážu s tím, že si nechám také na zítra! Onehdy to vyhrál sáček pendrekových šneků. Půlkilové balení vyjde hezky levně a dlouho vydrží. Načatý sáček jsem večer uložila do skříňky a těšila se, jak si na další směně zase pochutnám.

Když jsem opětovně další den, krásný, slunečný, kdy se jaro probouzelo, sáhla do sáčku s pendrekovými šneky, bylo tam jedno zvířátko navíc! Byla tam ještěrka! Zdála se mi zkoprnělá strachem a hrůzou, stejně jako já! Ihned mi začalo šrotovat v hlavě – to jsem si toho včera nevšimla, že mi prodali cukrovinku s ještěrkou?! Mám si jít stěžovat? Pak mě napadlo – není možné, aby mi tam vlezla v pracovní době ve vozidle? Přeci jen pracuji v téměř panenské přírodě, klidně mi otevřenými dveřmi do vozidla mohla vlézt ještěrka a do sáčku s bonbony už je to jen kousek... Nemluvě o mé představivosti, která mi ihned přehrávala scénky, jak si vkládám nevědomky do úst ještěrku! Ještěrku jsem vypustila do přírody, ale zřejmě nepřežila ten šok. V každém případě pro mě byla tato zkušenost tak otřesná, že jsem se o ní nezmínila, nikdy, nikde.

Po půl roce se mi svěřil kolega, vlastně je to můj nadřízený, velký milovník přírody a všeho kolem, se svou noční můrou – totiž na jaře našel živou, ale ztuhlou ještěrku. Vzal si ji do kanceláře, připravil „stlaní“ a čekal, až roztaje. Ještěrka však dostála všem svým vlastnostem a schopnostem a utekla mu dřív, než to mohl čekat. Kolega několik týdnů s hrůzou čekal, na jakém místě a na koho ještěrka „vybafne“, kdo z personálu mu jako první přijde se stížností, že v budově máme divoká zvířata! Samozřejmě mi hned došlo, jakého původu byla moje noční můra, a kolegu jsem uklidnila, že ještěrka se schovala ke mně do skříňky, že si našla bezva úkryt v mých bonbonech.

A jaké z toho plyne poučení? Že, když máte noční můru, není od věci se o ní někomu svěřit. Můžete totiž natrefit na někoho, kdo vás perfektně pochopí, protože má noční můru hodně podobnou. :-)

Andrea

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články