Blogerka Renée: Nechci už být hodná holka

Ahoj, moc tě zdravím. Už delší čas jsem nepsala, ale asi to tak má být. Ráda bych ti povídala o minulém týdnu. Byla to docela síla, řekla bych. Tenhle týden se nesl ve znamení prázdnin, volna, nemoci, teploty, únavy, knih, meditací, nových objevných myšlenek a zakončen byl hypnózou.

Souhlasím, plánovala jsem si, že si týden užiju, že budu mluvit sama se sebou, že si přijdu na pár myšlenek, to ano… ale takhle? To jsem nečekala. V týdnu jsem taky chtěla psát, připravovat nový seminář, připravovat ebook, a další věci pro naše Prana studio, ale nic z toho se nekonalo…

Všechno začalo v neděli seminářem o 5. čakře. Nevím, jak jsi zběhlá v těchhle čakra věcech, tak věz, že pátá čakra je okolo krku, resp. před a za – prostě se to týká celé krční oblasti a ještě kousek okolo. Dělaly jsme s Vlaďkou různá cvičení, abychom čakru rozpohybovaly… Brumlaly jsme, masírovaly jsme, dělaly různá pohybová cvičení a meditace. Výsledek byl, že mě už někdy v polovině dne začalo jemně pobolívat v krku. Přijela jsem domů a ejhle – celý zanesený, zaneřáděný, hnisavý, bolavý krk. Ó jé. Už mi bylo jasné, že to nebude jen týden volna bez dětí! Nasadila jsem “domoléčbu“ – česnek, citron, zázvor, med, sůl na kloktání, výluh z hřebíčku a kapičky z grepového semínka. Rozhodla jsem se, že je to jenom uvolňování té páté čakry, lehla do postele a odpočívala.

Věř mi nebo ne, ve čtvrtek už jsem byla zdravá jako řípa. Během těch čtyř dní jsem přemýšlela, co si vlastně nechci přiznat, co nechci říct… no prostě, co mi ta nemoc má ukázat. Nakonec myslím, že jsem na to přišla. Věc si přiznala, svoje chování upravila podle toho. Samozřejmě se to týkalo vztahových záležitostí, jak jinak.

Zcela nečekaně a náhodně se mi do ruky dostala kniha Davida Deidy Cesta pravého muže. Ta, musím říct, sedla jako prdel na hrnec. Najednou mi začaly docvakávat věci, nad kterými jsem se pozastavovala už nějakou dobu. Proč moje manželství bylo takové, jaké bylo, jak to měli moji rodiče, jak to mají moji kamarádi, jak chci, abych to měla do budoucna… Najednou, jako kdyby mi někdo dal dešifrovací kód na partnerství. :-) Moc ti doporučuji přečíst tuhle knížku. Teď ti nebudu psát, co tam stojí, to by bylo aspoň na čtyři dlouhé dopisy a ne na jeden kratší. :-) V tu chvíli naprosto nečekaně a náhodně měli vztahové problémy i mí kamarádi, dokonce několik párů najednou. Tak doufám, že jsem jim ve zbytku týdne trochu pomohla rozmotat klubíčko a taky si přijít na nějaké objevné myšlenky.

Nakonec v neděli jsem byla pozvána jako „klient“ na závěrečné zkoušky hypnózy. Silvie byla tak hodná, že mi pomohla zpracovat můj Vztek – celoživotní vztek. Řekla bych o sobě, že jsem docela klidný člověk, kterého jen tak něco nerozhází. Jen občas, když už šlo do tuhého, tak to pak už lítaly talíře, dveře bouchaly a já jsem hystericky křičela. Silvie mě tedy uvedla do transu a tam jsem měla hledat, kdy jsem se poprvé setkala s pocitem Vzteku. No, přišlo mi, že když mi byly dva roky. Znáš to? Taky si to pamatuješ? Nebo taky máš děti, které se ve dvou začaly vztekat a projevovat svou osobnost? Co dělali rodiče tobě? Nebo co děláš svým dětem, když takhle křičí? Pro mě je to dost náročné, dětičky totiž umí vyloudit právě takový zvuk, který je maminkám úplně ten nejnepříjemnější.

Moje maminka, mě vždycky poslala se vztekat někam pryč, aby to nemusela poslouchat. Abych prý přišla, až mě to přejde. Hm. Tuhle situaci jsem si vybavila. Jsou mi dva, vztekám se a jsem sama. Máma to dělá proto, aby mě nerozmazlila. Abych si nedovolovala tolik. Abych byla hodná holka. Jé, kdybys, mami, věděla, kolik by mi to za života ušetřilo nervů, peněz a sebedůvěry, kdybych nebyla hodná holka. A víš, na co jsem, drahá, přišla? Že jsem právě v tu chvíli, kdy jsem se vztekala, ještě mnohem víc, než kdy jindy, potřebovala jedinou věc. A tou je láska. Ten cit, pocit, energii, vřelý cit od maminky. Ten cit, který jsem ale v tu chvíli samozřejmě nedostala. Pevné objetí, možná pusu na čelo, prostě přítomnost maminky ve chvíli, kdy se mi něco nelíbí. Vztekání by za chvíli přešlo a já bych byla naplněna tou láskou. Místo toho si moje hlavička řekla, že tu lásku nejspíš dostanu, když se vztekat přestanu, když se ze mě stane ta hodná holka. No, zaprvé to nebyla pravda, protože hodné holky jsou samostatné a vlastně si jich rodič ani moc všímat nemusí a zadruhé jsem se nenaučila vztek ventilovat pryč. Vždyť je to emoce, emoce, která je potřeba dostat nějak ven pokud možno hned. A tak v rámci modelu ‚“hodná holka“ jsem ten vztek kumulovala uvnitř, až to vždycky jednou za čas bouchlo a většinou na úplně toho nesprávného člověka.

Takže, pokud třeba i tu knížku od Davida Deidy číst nebudeš, nauč svého partnera, že má za každých okolností, když tě vidí, že se vztekáš, nebo že nejsi „ve své kůži“ nebo že ti něco „vadí“, neanalyzovat a neradit, nehledat řešení, tak jak to chlapi rádi dělají.  Ať tě radši obejme, dá ti lásku a pochopení, možná ať ti dá pusu na bříško nebo někam jinam, rozesměje tě a dá ti pocítit bezpodmínečnou lásku. Protože to je to, co my ženy opravdu potřebujeme – muže, který je v klidu, i když my jsme emocionálně zrovna nestabilní a nabroušené.

Příště ti možná napíšu, jak to mají chlapi. :-)

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře