„Když se narodila Vaneska, myslela jsem si, že mi moje maminka bude automaticky se vším pomáhat. Vždyť měla sama děti, tak ví, jak to je náročné. Představovala jsem si, jak bude alespoň dvakrát v týdnu vozit, občas mi malou pohlídá, abych mohla jít cvičit,“ vypráví čtenářka Bohdana z Přerova a pokračuje: „Jenže to jsem se mýlila. Mojí mamince se role babičky moc nezamlouvala. Ne že by malou neměla ráda, občas za námi chodila na návštěvu, ale pravda byla, že mi jí nikdy nechtěla hlídat. Měla sama spoustu aktivit a když měla volno, chtěla si sama odpočinout. Tehdy jsme se často spolu hádaly, měla jsem jí to za zlé, vyčítala jsem jí, že jako babička nestojí za nic. Nedokázala jsem to pochopit. Teprve postupem času jsem pochopila, že pomoc není automatická a nemohu ji vyžadovat. Že buď je nebo není. Dnes jsem ráda, když mamka přijde se s malou třeba jen pomazlit, ale hlídání po ní nevyžaduji.“
Příběh naší čtenářky naznačuje, že nejen pomoc od prarodičů není samozřejmá, ale i naše očekávání, že se do výchovy zapojí všichni členové širší rodiny je trochu sobecké.
Musí prarodiče pomáhat?
Odpověď je tentokrát jasná. Je hezké, když pomáhají, ale nemusí. „Dříve byla rodina v užším kontaktu. Všichni žili pohromadě, také pracovních příležitostí bylo míň, starší lidé už byli na výminku a jaksi se počítalo s tím, že budou pomáhat s dětmi, dnes už je ale situace jiná. Dědečkové a babičky jsou aktivnější, jen málokdo zůstává doma jen tak, pracují i důchodci a když se k tomu přiřadí jejich hobby, je času, který mohou věnovat pomoci svým dětem s hlídáním vnoučat opravdu málo. To by si zejména měli uvědomit mladí rodiče ještě předtím, než začnou automaticky s pomocí stran prarodičů počítat,“ přidává svůj názor psycholog Radim Opatrný.
Doba se změnila, tak se s tím smiřte
Jestli si myslíte, že situace v zahraničí je jiná, tak je načase podívat se pravdě do očí. Zkuste se jen rozhlédnout po skupinkách starších turistů. Babičky odjinud jsou pěstěné, dobře oblečené, štíhlé, zvídavé a pořád někam cestují. Děti jim odrostly, odstěhovaly se, stojí na vlastních nohou. Také mají vnoučata, které rády vidí, ale pak je zase rády vrátí do rukou jejich rodičů či chůvy.
U nás to tak dlouhá léta nebylo. Všechny ženy jsou rády platné a babičky zvlášť. A tak celé roky obstarávaly pro své mladé vše potřebné. Vařily, nakupovaly a samozřejmě hlídaly děti. A mnoho rodin je bohužel trochu začalo využívat. Babičky byly prostě pořád po ruce. Náhle je to jinak a my se s tím jen těžko smiřujeme.
„První, co bychom, si měli uvědomit je, že dítě si pořizujeme hlavně kvůli sobě. To my jsme se rozhodli být rodiče. To my musíme vychovávat a starat. Ne že bychom se měli stydět říct si o pomoc, to ne. Ale zneužívat jí a jaksi počítat s tím, že miminko dvakrát do týdne odložíme ke tchánovi, abychom mohli jít cvičit a do kina, je scestné. Je třeba si uvědomit, že prarodiče, byť by žili o ulici od nás, mají především svůj život. Takže pokud se sami nabídnou, je to v pořádku, ale pokud k nám budou chodit jen na návštěvu potěšit se s dětmi a vnoučaty, musíme to akceptovat. Být prarodič opravdu neznamená být chůva bez nároku na plat. A k hlídání dětí je nedonutí, ani scény ani nátlak nebo citové vydírání. To si koledujeme ještě o krizi mezilidských vztahů,“ uzavírá psycholog Opatrný.
Text: Eliška Zikmundová