Je vám třiatřicet – Kristova léta. Bilancujete?
Bilancuju pořád, jak mě to hází nahoru a dolů, moje práce i všechny ty cesty s ní související, bilancuju průběžně, protože jdu z extrému do extrému počínaje tím, že fotím reklamní kampaň na Kanárských ostrovech a ze dne na den odlétám na hranice Etiopie a Súdánu. Nad tím musíte přemýšlet pořád.
Ptáte se po smyslu života?
Už jsem se skoro smířila s tím, že na to nikdy nepřijdu. Odpověď není. Zdá se mi, že život asi žádný smysl nemá.
To je dost radikální názor.
Asi ano, jenže mám dojem, že jsme jenom takové figurky, které tady někdo nechal plácat, aby život nějak zvládly. Po všech těch věcech, které jsem zažila, v tom žádnou jinou logiku nevidím. Někdy jsme nahoře, někdy dole, ale nikdy ne spravedlivě ani nespravedlivě. Tohle si člověk uvědomí, když vidí umírat děti. Tehdy si říkáte, že život žádnou logiku nemá, že není žádná spravedlnost, že je to jenom hra.
A štěstí, že jste se narodila tam, kde jste se narodila.
Přesně, to neskutečné štěstí. Strašně si toho vážím, ale samozřejmě že nadávám stejně jako ostatní kvůli blbostem. Dva dny mi nejde internet, a už nadávám, ale hned si vzpomenu, že jsem byla v oblastech, kde lidi netuší, že nějaký internet vůbec existuje. A jsem v klidu. Nebo spíš jsem víc flegmatická, málo věcí mě dokáže úplně vytočit.
Práce vám pomohla srovnat si žebříček hodnot, ne?
Nemyslím si, že bych si něco srovnala díky práci, ale že je to v člověku. Jsem vyrovnanější, jsem flegmatičtější k nesmyslům, ale rozhodně nebudu říkat, že tady je všechno v pořádku, protože podívejte, jak jinde lidé trpí.
Má podle vás smysl pomáhat světu, který z našeho pohledu trpí? Rozumíme kultuře těch, kterým chceme, byť v dobré vůli, pomoci?
Nerozumíme. Myslím si, a jako příklad uvedu Afriku, že stejně jako tam pomáháme, tak tam škodíme. Nedokážeme pochopit mentalitu místních lidí, Afrika je asi to nejnepochopitelnější, s čím jsem se na svých cestách setkala. Afričané neumějí plánovat, ani to, co bude druhý den ráno. Nepřemýšlejí o tom. Třeba že by děti mohly mít vzdělání, kdyby chodily do školy, kterou jim tam například pomáháme stavět, a že by se něco někam mohlo posunout, to jim vůbec nedochází. V koncovce stejně děti do školy nepošlou, důležitější pro ně je, aby chodily pro vodu. A na druhou stranu paradox z hranic Súdánu a Etiopie. Přijela jsem do osady, kde lidé chodí nazí, bydlí v chatrčích a nemají co jíst, ale mají iphony. Rodina je koupí a zadluží nejen své děti, ale i své vnuky. Iphone je ale známkou luxusu. I když je potřeba jednou týdně vážit celodenní cestu do nejbližšího města, abyste telefon nabili, přestože ho potom využijete jenom k tomu, že si s ním svítíte cestou na latrínu. Uznávám takovou pomoc, kterou poskytují třeba Lékaři bez hranic. Zachrání životy a odjedou. Ale to, co my si myslíme, že v Africe přetrvá, když to tam vybudujeme, nemá podle mě valnou cenu.
Jak jste se dostala k tomu, že fotíte v krizových oblastech světa?
Fotím odmalička a měla jsem dětský sen, že budu létat po světě a budu tam, kde se něco děje. Po škole jsem začala fotit pro deníky, skoro deset let jsem tím strávila. Bylo to hodně dlouhé a já si říkala, že nechci ještě v padesáti fotit ve sněmovně nebo na fotbalových turnajích, což v novinách tak prostě je. Jednou jsem odjela na reportáž do Indočíny, podařilo se mi některé věci prodat a postupně jsem začala spolupracovat se zahraničními agenturami. Ale všechno šlo strašně pomalu. Ono to vypadá, že se vše seběhlo ze dne na den, ale to není pravda, nikdo mě neobjevil na základě jediné fotografie.
Takže dřina a štěstí?
Ano. Celé se to asi odstartovalo na afghánsko-pákistánské hranici, když se mi podařilo dostat se do míst, kde ještě nikdo nikdy nefotil. Vyfotila jsem děti pracující v cihelnách a pašeráky drog a na to se nabalila další práce.
Konkurence mezi fotografy je asi veliká.
Dalo by se říct, že fotí každý, kdo umí zapnout foťák a udělat s ním expozičně dobrou fotku. Ale to nic neznamená. Důležité je umět vytvořit koncepční soubor pětadvaceti dobrých fotek. Vybrat z toho nafoceného množství ty nejlepší. To je těžší, než by člověk myslel. Čili roli hraje víc okolností, což mnohdy lidem nedochází. Fotí sice skoro každý, ale pořád se nezvedl počet dobrých fotografů.
Co vás studium fotografie naučilo?
Jestli si člověk je něco schopen ze školy odnést, tak techniku fotografování. Ostatní je asi kombinace talentu a píle. Protože pokud práci chcete dělat dobře, musíte fotografování obětovat všechno ostatní.
Co musíte udělat proto, abyste mohla v krizových oblastech nafotit to, co potřebujete?
To se nedá dopředu naplánovat ani odhadnout. Myslela jsem si, že si časem vypracuju nějakou strategii, ale nefunguje to. Každá situace vyžaduje jiný přístup. Jde o přesvědčování, uplácení, řvaní, na každého zapůsobí něco jiného. Dopředu se snažím zařídit co nejvíc věcí, kontaktovat někoho místního, což v mém případě znamená fotografa, protože ten nejlépe ví, co budu potřebovat, a pak už je to neodhadnutelné. Bezpečně vím jen to, že to nebude jednoduché. Focení na vrakovišti lodí v Bangladéši jsem si vyřvala, ječeli jsme na sebe sice čtyři hodiny, ale vyšlo to. Kdybych ale takhle řvala v arabských zemích, asi by mi prostřelili hlavu.
Žijete ve světě mezních zážitků. Myslíte si, že se dokážete vrátit do normálu?
Pro mě to ani neznamená vrátit se, spíš budu muset vymyslet, co dělat do budoucna, protože tohle focení je tak náročné, že ho nemůžu dělat do padesáti, nebo ne takovou měrou. A nevyděláte si tolik peněz, abyste si mohla říct dobrá, budu pět let riskovat život a pak už začnu pracovat jen na svých věcech.
Betynka 10/11