Jste na mrtvici, když se připotácíte z práce domů a těšíte se, jak na smilování, konečně na soukromí, a místo toho v předsíni zakopnete o patery dětské boty, patery školní aktovky a z obýváku k vám dolehne hlahol hlásků spolužáků vašeho potomka? Anebo vás naopak těší, že se ratolest zabaví, a navíc máte kontrolu, s kým kamarádí? Co rodina, to jiný přístup ke společenskému životu dětí.
1) Zvaní není povinné
Pravidla doma neurčuje dítě, ale vždycky rodič! Pokud máte z přítomnosti cizích elementů osypky, nenechte sebou manipulovat slovy: „Ale u Aničky to nikdy nikomu nevadí, když si tam celé odpoledne hrajeme!“ Když vaše rodina řekne NE, tak i kdyby dvě stě jiných rodin pořádalo obden v obýváku oslavu Dne dětí pro celou ZŠ, má na to právo. Domov je nejosobnější zóna, kam by bez našeho souhlasu neměla vlétnout ani muška, natož zvědaví spolužáci.
2) Dohodněte se s partnerem
Ochota nebo neochota vpouštět na své výsostné území cizí vetřelce hodně souvisí s vlastní zkušeností z dětství. „Jsem z Moravy, kde se hodně drží na rodinné scházení se,“ konstatuje Blanka Krbcová, maminka devítileté Nely a šestileté Sáry. „Navíc jsme byli společenští, kdo šel okolo, ten se stavil. Vlastně skoro pořád u nás někdo byl. Připadalo mi naprosto normální, že si budou holky tahat kamarádky domů. Překvapilo mě, jak to můj muž nese hrozně nelibě. U nich se návštěvy dlouho předem ohlašovaly. A když se k nim chtěl jít třeba po fotbale někdo z jeho kámošů napít, musel zůstat na chodbě a Petr mu pití přinesl. Nakonec jsme našli kompromis: Nelka smí mít kamarádku u sebe v pokojíku, ale jen když je někdo z dospělých doma.“
3) Na velikosti bytu... záleží!
„Zakazovači“ nejsou ani tak nepohostinní, jako spíš většinou nepřebývají ve stodvacetimetrových apartmánech. Do kategorie matek „kamarády dětí jsem nevyhazovala, ale ani nezvala“ patří například herečka Valerie Zawadská. S manželem a dvěma syny totiž obývá pražský dvoupokojový panelový byt, a tak jakoukoli návštěvu bere jako velmi zásadní narušení soukromí. Malé byty s dětmi jsou podle ní neukliditelné. Přesněji řečeno ukliditelné, ale pořádek se v normálním denním provozu nedá udržet na úrovni, aby jí, když k nim „někdo znenadání vleze“, nebylo trapně. Ze stejných důvodů nikdy nepořádala doma synům narozeninovou párty. Pokud jste na tom obdobně, prostě dětem řekněte, že si nepřejete, aby k vám někdo chodil, protože na to nemáte prostory.
4) Děti touží „tvrdnout“ doma, když je venku to nejkrásnější počasí!
Čert vás může vzít: Počasí jako malované, ideální k běhání po zahradě nebo ježdění na kole a naše „pecky“ se drží zalezlé v pokojíku a ani si neotevřou okno. Nehledejte logiku a vyhlaste: „Návštěvy u nás doma jen za deště, sněhových vánic a hurikánů.“
5) Děti neřeší sociální rozdíly!
„Vadí mi to, jsem možná maloměšťačka, ale nemůžu si pomoct,“ vypráví paní Zdena, která si nepřála být jmenována. „Jsem samoživitelka s dvěma dětmi a jazykem na vestě. No a naše osmiletá Markéta si do našeho panelákového bytu se starým omláceným nábytkem a skoro už umírající pračkou, protože nemám ani korunu na víc na nějaké inovace, začala vodit spolužačku, dcerku senátora s maminkou advokátkou a z vily jako hrom. A ještě ke všemu ji naším bytem provedla, protože kamarádka ji před tím také ukázala jejich barák.“
6) Děti se samy nic nedovtípí, vymezte jasné mantinely
Pokud vám zvaní návštěv i v době vaší nepřítomnosti nevadí, určete předem pravidla. Jasná a přesně daná pravidla! Jasná, přesně daná a důrazně zopakovávaná pravidla. Děti totiž trpívají selektivní hluchotou – co nechtějí, neslyší ani napoprvé, ani napodruhé... možná podesáté.
Ano, Anetka k nám může, ale ložnice a pracovna je tabu. Z lednice si bez dovolení nic neberte. Smí jen k tobě do pokojíčku. Ani pohledem se nedotknete tatínkova počítače atd. Představa, že je každé dítě z domova logicky vedené „v cizím neštrachat“ a nic si bez dovolení nebrat, je iluzorní. Navíc se váš potomek může chtít z nějakého důvodu před kamarády předvádět nebo se jim zavděčit. Za holčičky zmalované „hodobožovými“ šminkami za tisíce, na které maminka čtvrt roku šetřila, nebo za chlapečky, kteří v rámci her zavirovali otcův počítač, kde měl uloženou veškerou prezentaci architektonických návrhů na zítřejší soutěž, si bez předchozích důrazných varování můžete vlastně sami.
7) Jak kompenzovat?
Jste „zakazovači“ návštěv, ovšem vaše dítko tráví s oblibou volné chvilky u své nejlepší kamarádky a nevynechá jedinou domácí oslavu narozenin svých spolužáků? Najděte kompenzační model. K dárečku přibalte i něco pohoštění z vlastních zdrojů na slavnostní stůl. Vymyslete společnou výpravu do zoo a podobně.
8) Nelze pozvat dva kamarády, a třetího ne
Prekérní situace. Vaše dítko má v rámci rodinných pravidel povoleno vodit si domů kamarády. Jenže jako na potvoru mezi ně patří dítko, které vám je vrcholně nesympatické. „Mluvit do výběru kamarádů je velmi citlivá záležitost. Zákazy docílíte většinou opak. Potomek s ním bude kamarádit najust. Držte se hesla: ,Buď všichni, nebo nikdo,‘“ doporučuje psycholožka. Takže nejspíš nikdo.
Zeptali jsme se vás:
1. Mohou si vaše děti vodit domů kamarády? A když ano, stanovili jste si nějaká pravidla?
2. Pořádáte doma narozeninové oslavy s účastí kamarádů vašeho dítěte?
Renáta Nosková, Kumburský Újezd, dcery Anetka (5) a Dominika (1)
1. Kamarády si Anetka domů zvát samozřejmě může. U nás je to ale komplikované, jelikož holčičky zatím nemají vlastní dětský pokoj. Děti si tedy hrají v obýváku a jsou tak pod dohledem. Když zlobí, tak je proplesknu všechny. Anetka musí být také na návštěvách hodná a ví, jak se má a hlavně nemá chovat. V létě se pustíme do rekonstrukce domu a vybudujeme tak konečně dětský pokoj, pak si budou moci holky domů zvát i kamarády na přespání.
2. Oslavy narozenin pořádáme, ale s půlročním odstupem. Holky jsou narozené obě v zimě, a to by se do domu tolik dětí nevešlo. Organizujeme tedy narozeninové párty v létě na zahradě, kde může být hromada dětí. Grilujeme masíčko a jiné dobroty a je nám fajn. Dětem vždy se známými vymyslíme program, což jsou většinou různé hry a soutěže.
Zuzana Aidomoan, Praha, dcera Charlotte (4) a syn Benjamin (3)
1. Já to ještě neřeším, protože děti jsou malé. Ale jednou si určitě budou moci vodit domů kamarády, nevidím důvod proč ne. Nejprve je asi budu chtít poznat a zřejmě budu doma, ale až jim bude -náct, tak už je nenápadně kontrolovat nebudu… tedy do prvního maléru.
2. Oslavy pořádáme, ale zatím spíš jako zábavu pro dospělé, kdy přijdou všichni naši kamarádi a je „mejdan“, což mé děti milují, protože jsou společenské a taky dostanou spoustu dárků. Letos poprvé u nás byly i další děti a bylo to trochu náročné (pro nás dospělé), ale příští narozeniny určitě přijdou zase.
Kateřina Mrázková, Holoubkov, dcery Tereza (16), Magdalena (12) a Ester (4)
1. a 2. Bydlíme na polosamotě, což mimo jiné obnáší, že mladším dcerám návštěvy plánovaně zveme domů a často u nás děti i přespávají, aby „to za to stálo“ a užily se tak, jak to každodenně není možné. Kamarádi nejstarší dcery bývají u nás taky rádi, protože dům, zahrada a stodola nabízejí dostatek prostoru pro soukromé „špitání“ i šílené decibely oblíbené muziky. Nakonec se stejně všichni sejdeme u jednoho stolu v kuchyni…
Pravidlem je návštěvy předem hlásit a domlouvat se, jestli jejich čas rodině vyhovuje. Mé dcery jsou ohledně pořádku víc než velkorysé, takže ráda využívám návštěv k dalšímu pravidlu: Než kámoši dorazí, je nutné „dračí-dívčí sluje“ alespoň částečně polidštit, aby hrůzou neutekli.