Jste představitelkou seriálových hrdinek – hrála jste v seriálu On je žena, Horákovi, Ošklivka Katka, Ulice. Které z postav jste povahou na hony vzdálená?
Asi nejmíň společného mám s Lucií ze seriálu Ulice. Nemá děti, je velmi cílevědomá, kariéristická a ještě k tomu rozvrátí život jedné rodiny. Ale na druhou stranu jsem mela radost, že jsem si zahrála něco jiného.
Máte velkou rodinu – její hlavou jste vy, nebo manžel? Kdo má u vás hlavní, respekti ve poslední slovo?
Co se týká běžného chodu domácnosti, jako jsou nákupy, škola, kroužky atd., tak to mám pod palcem já. Veškerou údržbu aut, zařizování dovolených či balení na cesty zase Tomáš. O poslední slovo se tak střídáme podle situace.
Říkáte o sobě, že ráda plánujete. Jste teoretický plánovač, nebo své plány dovádíte úspěšně do reálu?
Když si něco vezmu do hlavy, tak to by v tom byl čert, abych to nedotáhla do zdárného konce. Své plány a touhy se snažím vždy dovést úspěšně do reálu, i když je to někdy těžké. Takový tvrdší plánovací oříšek byl nedávno ten, že jsem se rozhodla vybudovat u nás na chalupě bazén. Problém byl v tom, že náš domeček stojí na skále ve svahu a výkopové práce byly opravdu velmi náročné. Zprvu to vypadalo takřka nemožně, ale výsledek se podařil.
Prohlížíte si fotky svých dětí na počítači, nebo máte slabost pro dnes už trošku staromilská fotoalba s klasickými popiskami narozenin a dovolených?
Tak to jste trefila hřebíček na hlavičku! Já totiž nesnáším prohlížení fotek na počítači a vedu si alba, která vzorně popisuji, kde, kdy, co. Fotka má hodnotu, album si můžu kamkoli odnést a kdykoli se pokochat. Prostě mají svoje kouzlo. Rády si v nich listují i naše děti.
Cítíte se líp mezi kamarádkami, kde se „drbe“ a klábosí, anebo společnost bez přítomnosti mužského elementu není ono?
Musím se přiznat, že jsem takový ten klasický typ „drbací“ ženy. Není nad to si sednout s kamarádkami na vínko a všechno pořádně probrat. I když se někdy nic moc nevyřeší, hned je člověku líp. Máme takovou partičku, s kterou se pravidelně scházíme a s kterou pořádáme jednou za čtvrt nebo půl roku zájezdy s dětmi – říkáme tomu „Ženy sobě“. Děti to úplně milujou, ono je to takové lehce neorganizované. Teď se chystáme bez chlapů na rafty.
Jaká je podle vás nejúčinnější ženská zbraň proti mužům (na muže)? Co slzy?
Chce to hodně tolerance, úsměvů a zůstat sama sebou. Myslím si, že je chyba, když žena začne žít život toho druhého a zapomene na ten svůj. Slzy jako zbraň rozhodně nepoužívám. Možná že hysterické plačtivé ženské dosáhnou výsledku rychleji, to ale není moje parketa. Mám radši úsměv.
Jste patronkou projektu Dejme dětem šanci. Proč právě tento projekt?
Dejme dětem šanci je podle mě opravdu vynikající projekt. Propaguje jasnou a konkrétní pomoc dětem z dětských domovů. Je to něco podobného jako adopce na dálku s tím, že podporujete české děti a můžete si svou pomoc ověřit nebo se s dětmi osobně setkat. Mám radost, že se víc a víc lidí o toto občanské sdružení začalo zajímat a angažovat se v něm. Je dobré nemít klapky na ocích a snažit se pomoct. Vždyť jde přece o děti.