1. Kdy je čas na první krůčky?
Vývoj chůze je velice individuální. Souvisí s vyzráváním centrálního nervového systému, vzpřimováním těla a vývojem koordinace pohybů a rovnováhy. Obvykle se dítě začíná stavět u opory kolem 8. až 11. měsíce, ve volném prostoru se poprvé postaví a odhodlá se k prvním krůčkům mezi 12. a 16. měsícem. Nejde určit přesnou hranici, kdy by dítko mělo začít chodit.
Záleží na řadě faktorů, které mohou vývoj chůze ovlivnit.
2. Proč ještě nechodíš, maličký?
Opožděný vývoj chůze se může objevit u dětí, které přišly na svět při komplikovaném porodu, dále u dětí předčasně narozených, nebo těch, u kterých se objevily zdravotní a jiné problémy v prvním roce života (rizikové poporodní období, vážnější onemocnění, vrozené vady, poruchy v oblasti kyčelního kloubu).
U těchto dětí se očekává, že vývoj bude pokračovat s určitým zpožděním, takže je dobré být tolerantní.
3. Nedržet, nezvedat, prosím!
Přirozeným pohybem v prvním roce života věku je plazení a následně lezení, které vede ke správnému vývoji pohybového aparátu. Pokud se však dítě samo začne stavět u nábytku dříve a snaží se o první krůčky, není důvod mu v tom bránit.
Existují ale i děti, které se začínají stavět, nejčastěji doma s oporou nábytku, už kolem 7. měsíce. V žádném případě bychom ho ale neměli násilně stavět nebo nutit k pokusům o chůzi držením za ručičky nebo v podpaží, což někdy natěšení rodiče nebo prarodiče s oblibou dělají.
Při nácviku nevoďte dítě za ruce nebo dokonce jen jednu ruku, mohlo by dojít ke zpomalení vývoje samostatné chůze.
4. Nechte to na přírodě
Tím nejlepším, co můžete udělat, je nespěchat. Lékaři radí dát dítěti čas a nechat všemu přirozený vývoj. Nechte vaše batolátko dělat jen to, co zvládne samo, potlačte nutkání mu pomáhat.
Ideální je, když se dítě postaví samo přes klek. Ve fázi, kdy se při postavení přidržuje okolních předmětů, je nutné připravit prostředí, ve kterém má možnost postavit se u opory, aniž by se posunovala, nebo hrozilo, že spadne. Chraňte odvážného chodce před úrazy, odstraňte vše, čím by si mohl ublížit, pokud by spadl.
5. Chodítka ano nebo ne?
Názory se různí, řada lékařů je ale spíše nedoporučuje. Podle MUDr. Janatové spíše oddalují přirozený vývoj chůze, protože dítě předčasně postavené na dolní končetiny ztrácí přirozený vývoj pohybového aparátu.
Zatímco běžný vývoj představuje nejdříve lezení, pak samostatné stavění přes klek u opory a následně postupné pokusy o první krůčky bez opory, mrňous, kterého rodiče umístí do (ač seberoztomilejšího a nejvychytanějšího) chodítka, tento postup nedobrovolně přeskočí.
Dochází k přetěžování trupového svalstva a dolních končetin. A navíc s pomocí chodítka ztrácí dítě tu správnou motivaci k trénování samostatného pohybu v prostoru.
6. Žádný strach, je pod dohledem
V prvních dvou letech života absolvuje váš potomek celou řadu prohlídek a kontrol v ordinaci pediatra, který jeho motorický vývoj pečlivě sleduje. Nemusíte se tedy bát, že byste něco zanedbala.
V případě, že se po celý první rok života dítě vyvíjelo zcela normálně, staví se nebo chodí doma kolem nábytku, pak opoždění samostatné chůze spíše souvisí pouze s mírou jeho odvahy. Jednouduše řečeno záleží, kdy se odhodlá opustit oporu a vydat se samo do volného prostoru.
7. Motivujte hrou!
Pokud dítě váhá se vzpřimováním a nepozorujte náznaky, že by snažilo samo postavit, snažte se ho motivovat zábavnou formou, která malého zvědavce zaujme. Například vezměte jeho oblíbenou hračku nebo laskominu a umístěte ji na místo, kam dosáhne až při postavení u opory.
Pokud již dítko samo stojí, ale bojí se pustit opory, snažte se přimět ho k pohybu prvními krůčky směrem od táty k mámě, za milovaným plyšákem a podobně. Nedržte ho, nepomáhejte, za každý i malý úspěch chvalte a motivujte k dalším pokusům.
8. Kdy vyhledat neurologa?
Pokud by se vašemu lékaři při pravidelných kontrolách cokoli nezdálo, odešle vás včas při jakýchkoli odchylkách k podrobnějšímu vyšetření za dětským neurologem.
Ten pak na základě vyšetření a výsledného nálezu zváží, zda je nutné zahájit další kroky, které by pomohly ve vývoji, například cílené rehabilitace. Dětským neurologem by mělo být dítě vyšetřeno při zásadním opoždění chůze nebo poruchách stereotypu chůze, mimo jiné proto, aby se vyloučila organická příčina.
9. Strašák jménem Vojtovka
Vojtova metoda rehabilitace je založena na provokování reflexních odpovědí tím, že dítě uložíme do předem dané pozice a pak drážděním – stimulací v určitých bodech, vyvoláme požadovanou reakci. Tuto metodu rehabilitace vyvinul český neurolog prof. Vojta v 50. letech minulého století.
Metoda je využívána u poruch pohybového aparátu kojenců, batolat, ale i větších dětí. Původně byla využívána u dětí s dětskou mozkovou obrnou. U dětí s pohybovými poruchami je její efekt nesporný, otázkou zůstává, zda je opravdu tolik efektivní u zdravých dětí, které mají pouze lehce opožděný vývoj lezení či chůze…
10. Vzhůru pro první botičky…
Víte, že všechna miminka se narodí s plochou nohou? Klenba chodidla se začíná vytvářet až v okamžiku, kdy se dítko začne samo stavět a dělat první krůčky. A právě to je ten správný okamžik, pořídit mu první botičky.
Měly by být lehké a pružné, zároveň ale dostatečně pevné, aby dobře fixovaly nožku a poskytly jí dostatečnou oporu při prvních nemotorných pokusech o chůzi. Nejlepší volbou jsou kotníčkové boty s pevným opatkem, což je výztuž v oblasti paty. Také podrážka musí být ohebná, pokud je nevhodně tuhá, dítě se může „šourat“, chůze je pro něj náročnější a přestane zvedat paty ze země.
Pokud jde o materiál, nejlepší volbou je samozřejmě kůže, která „dýchá“ a nepotí se v ní tolik noha. Přírodní useň se lehce přizpůsobí anatomickému tvaru nohy, je měkká a příjemná. Umělé a neprodyšné materiály nejsou vhodné.